Thalie

30. Khalazz – strážce vězení

Bájná je budova Ssapelaugra uprostřed Mrtvého lesa, o které legendy nehovoří zrovna nejpřívětivěji. Vysoká, černá věž, napůl vězení, napůl hrobka, po léta se stávala odkladištěm nepohodlných. Místo, o kterém kolují stovky podivných zvěstí, o šílených nekromantech, holdujících v povolávání nejodpornějších stvůr, o sklepních labyrintech a o stvořeních, které v nich po celé věky přebývají. Ale nejznámější legendou, dosud zachovalou a znějící nadmíru pravdivou je legenda o věštci Mer’yrr Arken’epovi a kněžce Ilph’xae. Věštec byl za svou nepříjemně znějící vizi, která předvídala pouze úpadek a zkázu drowského lidu, vržen do kobek SSapelaugry, odkud měl být vytažen až ve chvíli, kdy měl být obětován. Když kněžka poslala biřice, aby ho přivlekli zpět, nikdo se nevrátil. Dvakrát zopakovala svůj pokus, ale stále se nikdo nevracel. Město kněžky bylo napadeno hordou nemrtvých a když po dlouhých a úmorných bojích nemrtvé zatlačili, dostali se až do hlubin Mrtvého lesa před samotnou Ssapelaugru. Zde kněžka vtrhla s doprovodem dovnitř, avšak věštce nenašla ani mrtvého ani živého. Po chvíli náhodou kněžka zahlédla svůj odraz a zjistila, že se sama mění v nemrvého. Neb věž bere život a dává nesmrtelnost. Léta jsem proto chodil potichounku na svých průzkumech okolo, abych nevzbudil zlo, které je ve věži ukryté. Po čase jsem se však odhodlal vstoupit a vynést na povrch tajemství doufaje, že prastará moc, o které se zmiňuje legenda již pohasla. Nemtvý, všude, kam oko pohlédne, silní a mocní protivníci, obávaní válečníci, přeměněni dávnou mocí v nesmrtelné nic jim však neubírající na dávných schopnostech. Takto jsem narazil na obřího, snad 3 sáhy velkého, jako ducha vypadajícího Khalazzaha – strážce vězení. Co mu bylo ubráno na fyzických vlastnostech, to vysoce převažuje v magických. Mnoha našim faernům by se vysmál do tváře a smetl je z povrchu zemského. Slabinu se mi však povedlo objevit a rychle využít. Khalazz se rozplynul a jen temná esence po něm zůstala. Nabral jsem jí do láhve a opustil toto hrozné místo. Bude to chtít armádu bojových rothe, aby bylo možné prozkoumat, co hlubiny sklepení v sobě ještě ukrývají. Jediné potěšující na celé události je 40 měšců, které jsem od překupníka obdržel. I když Ssapelaugra není vhodným místem pro naší rodinu, bude vhodné doporučit některé z vládnoucích, aby zajistila stálou hlídku v blízkosti Mrtvého lesa, neboť jak praví legenda, Ilph’xae - zachranitelka a obnovitelka říše - stále v hlubinách přebývá, staví svou armádu nemrtvých a čeká jen na okamžik, aby nám známý svět uchvátila svou zlobou a mocí.

31. klepetnatec maniak

Že nebezpečných průzkumů už bylo dost, řekl jsem si, že prozkoumám tunely klepetnatců, které oproti Mrtvému lesu vypadají jako přátelský ráj. Jak už samo jméno napovídá, tunely jsou prosyceny zástupy klepetnatců. Jedná se o sáh a dvě pídě vysoké stvoření, stojící na dvou masivních nohách, máchající kolem sebe ohromnými, krabům podobnými klepety. Klepetnatci mají i na loket dlouhá kusadla, ale než k boji, pravděpodobně je využívají k nějakým pářícím rituálům či k zastrašení vetřelce. Navíc je tělo klepetnatců pokryto silným krunýřem, který není snadné proseknout a je tak výhodnější hledat skulinky a citlivá místa, než do krunýře přímo sekat. Klepetnatci nejsou pouze zdatní bojovníci, ale na svého nepřítele či soupeře využívají svých psychických schopností, které slabší jedince mohou omámit, zparalyzovat a nebo dokonce i rovnou zabít. Že taková kolonie nemůže přežít bez nadvlády, jsem si uvědomil, jak jsem pomalu procházel stále hlouběji a hlouběji k srdci kolonie. Zde jsem také narazil na obřího jedince klepetnatce, kterému se ne nadarmo říká klepetnatec maniak. Obklopen svou ochranou gardou složenou z psychických klepetnatců a nejhouževnějších bojovníků dokáže zlikvidovat i schopnější skupinku bojových rothe. Když však vydechl naposledy, vítězoslavně jsem mu stáhl krunýř, za který mi vetešník vyplatil 25 měšců ve zlatě. Záhadou této kolonie zůstává, jakým způsobem dokáže udržovat stav populace, neboť se mi nepodařilo nikde v tunelech objevit samici či matku rodu. Vypadá to, že klepetnatci si nechávají své tajemství pro sebe a bude nutné podrobit tyto tvory dalšímu pozorování.

32. Matka harpií

Každý si jistě z dětství vybaví vřískajícího tvora, děsivého vzhledu, s rozcuchanými vlasy, který se v dětských báchorkách a strašidlíčkách často objevuje a kterému se říká harpie. Celý život jsem měl za to, že jde opravdu jen o povídačku. O to víc mě překvapilo, když jsem na jednu kolonii narazil v bažinách. Nejde však o velkou ani nijak nebezpečnou kolonii. Navíc je před běžnými zraky dobře ukrytá, takže není snadné ji vypátrat. Pokud si však lovec dá tu práci, aby ji vypátral, objeví humanoidní tvory asi sáh vysoké, démonního vzhledu, s velkými křídly, jak břitva ostrými drápy a nechutnými pařáty. Pokud spustí ten svůj vřískot, není snadné udržet svou mysl pohromadě a sám nepropadnout bláznovství. Ne nadarmo se šílenstvím posedlých tvorům ženského pohlaví dostává pojmenování harpie. Kolonie bývá vedena jednou samičkou. Těžko ale říct, zda-li jde o nejstaršího jedince, nejšílenějšího či jedince nejuvřískanějšího, který si postavení vykřičel. Ať tak a nebo tak, jako lovec jsem jen rád za to, že jeskyně, kterou si vybraly za užívání svými rozměry neumožňuje útokům ze vzduchu. Jen stěží si dokážu představit bránit se všem těm ječícím tvorům, kteří se vrhají na nešťastníka ze všech stran i z vrchu. Důrazně bych doporučoval před vstupem do jeskyně zacpat si co nejvíc uši, aby efekt vřískotu byl minimální a snáze se dalo vyrvat srdce z mrtvé matky harpií, za které vetešník zaplatí šest měšců a devět set zlatých. Nám je sice toto místo bez užitku, ale povrchňanům by se dalo doporučit, jako vhodná lekce před vstupem do svazku manželského.