Thalie

BÍLÝ VLK

Překvapivě Amélia změnila svůj přístup, jak slíbila. Hraničářovi oči nezůstaly pozadu a pozorovaly vývoj dospívající charismatické dívky. Každý den odcházel na lov se svým vlkem. každý den si čím dál více uvědomoval, jak je šťastný, že se domů vrací za Amélií. Začalo mu na ní záležet. Měl jí opravdu rád. Své city však nedával najevo.
Nastalo nejteplejší období v roce a kolem srubu kvetl zelený porost a občas proběhlo kolem divoké splašené zvíře. Přecijen je v létě příroda živější a pestřejší. V obvyklý den, jako jakýkoliv jiný, Amélia pracovala před srubem a těšila se příchodu hraničáře. Napínala a sušila kůže na přímém slunci. Zvedala se z pařezu, když v tom se jí naježily chloupky na rukách. Uviděla dvě mláďata sněžného leoparda jak ťapkají kolem roztáhlých kůží. Husina jí projela za krkem, když uslyšela děsivé prskavé varování samice leoparda. Pot jí stekl po čele. Nemohla se pohnout. Samice se nahrbila a naježila. Pohled na leopardí zakrvácenou tlamu jí uváděl do mdlob. S výskokem šelmy přiřítil se bílý vlk a skočil se zakousnutím do krku na útočnou samici. Nastal boj na život a na smrt. Leopardice však měla značnou převahu. Amélia rychle sáhla po do špičky seřízlém kůlu na opékání masa a probodla jím hřbet samice. Ta ještě v křeči svírala tlapu vlka v tlamě. Amélia vytáhla z divoké šelmy kůl a pomocí něj rozevřela její čelist a osvobodila tak zdrásaného vlka. Po chvíli přiběhl udýchaný hraničář. "Nemohla jsem nic dělat. Vlk mě zachránil." Zaskočen situací zkontroloval očima stav dívky a pohlédl na v útrapách bolesti umírajícího vlka.[/i]

Poklekl k němu a pohladil ho těsně nad ranou přes bok a tlapu. Dotkl se jeho hlavy, pohladil mezi ušima až k čumáku a zůstal dlaní na očích. Druhou rukou pomalu tasil katanu a ukončil jí život věrného zvířete. "Je mi to moc líto." Hlesla Amélia a popadla lopatu. Hraničář jí pohladil po tváři, vzal z rukou lopatu a napodruhé a naposledy jí věnoval ostrou kudlu. Vykopal hrob a společně ho pohřbili.....

Od teď chtěl mít hraničář Amélii stále u sebe. Rozhodl se, že jí naučí jak se o sebe postarat v přírodě, jak přežít, jak lovit. Věnoval jí luk a začal jí trénovat. Z Amélie se stávala zkušená lovkyně. Ti dva měli k sobě stále blíž a blíž. Uplynuly roky. Amélia byla připravená. Byla z ní pohledná mladá žena a hraničář ji hluboce miloval. To ona však nevěděla. Hraničář se k ní vždy choval ochranářsky a poučně jí vycvičoval v dokonalou lovkyni zvěře. Potřeboval však vědět, zda přežije sama v pusté zimě. Čekalo se na příchod zimi, konečně nastala. Vrať se mi v pořádku, chtěl jí říct. I kdyby však mluvit mohl, neřekl by to. Jen si hleděli do očí při loučení. "Vždy mě zajímalo, proč svou tvář skrýváš. Po celá léta o tobě nic nevím. Nevím nic o tvé minulosti, neznám tvé jméno, nech mě alespoň poznat tvou tvář." Hraničář sklopil oči a nechal si pomalu stáhnout šál a kápi. Dívka konečně spatřila jeho podobu. Byl postarší a jeho vlasy pomalu začínaly šedivět. Byl vcelku pohledný, kdyby nebylo jizvy táhnoucí se od levého koutku úst přes tvář. Dodávala mu jistý mužný a drsný výraz ve tváři. Však oči jeho, ty byly unavené, upřímné, dobré a hluboké. Amélia se zprvu lehce lekla, ale pak mu obdivuhodně přejela prstem po jizvě. "Já se ti vrátím, slibuji." Políbila ho a vydala se podrobit důstojné zkoušce přežití. Hraničář Byl omámen štěstím, ale sužoval ho strach. Strach o děvče, které hluboce miluje.....

TŘÍMĚSÍČNÍ ZKOUŠKA

Tříměsíční zkouška měla Amélii zocelit. Byla podrobena boji o vlastní přežití. Sama si musela obstarat jídlo. Sama se musela zahřát. Naučit se, jak vycházet sama se sebou. Začít vnímat zvuky přírody a její divy. Nesměla se bát. Nesměla již zaváhat. Postarat se sama o sebe nikdy dřív nebylo tak těžké. Brzy pochopila, že luk od hraničáře nemá jen pro parádu. Jen si přijďte blíž dravé šelmy; říkávala si. Naučila se maskovat. Rozpoznávala a odhalovala nová místa. Nikdy nespala dvakrát na stejném místě. Ubránila se choutkám počasí a zmírňovala jeho výstrahy ukrytím se pod přístřešky před bouřemi a vánicemi. Dle zvířecích stop rozpoznala lovenou zvěř. Časem nacházela slabá místa u každého druhu jedince. Po večerech se učila hrát na dlouhou píšťalu, kterou jí hraničář vyřezal. Vydávala hlubší uklidňující tóny. Smutná melodie, hraná srdceryvně u večerního ohně, ale byla přerušena, když se ze křovin ozvalo broušení ostří. Amélia rychle chopila luk a zamířila tím směrem s hbitě založeným šípem. Z hlubokým chraplavým smíchem se vypotácel ze křoví mohutný barbar ze severu. Byl hrozivý a jeho obrovská sekera zrovna tak. Najednou se shloukli kolem Amélie barbaři se zvrácenými pohledy, vyplazujícími jazyky a zubící se. Jeden si sundal rohatou helmu a dívky se mocně chopil za boky. Škrábla ho hrotem šípu po ksiftu a zázrakem se mu vysmekla z náruče. Nekřičela, kdo by jí taky slyšel. Rozutekla se pryč, ale byla zastavena loktem barbara za skalkou. - Krvácející tvář táhlá ve sněhové závěji. Táhnutí bezvládného těla za vlasy k ohništi. Servání kožešin a šatů. Hluboký barbarský smích. Ztráta pannenství při předhazování dalších a dalších. Chladný kov na krku. Nářek. Rozmlžené tváře, noční obloha, oheň, bílo.....tma.
- Probrala se promrzlá na kost, domlácená, šaty kolem ohniště roztrhané. Bolelo jí pohnout se. Přesto vstala a odešla sebráním luku, toulce, cárů hadrů a dýky z onoho místa. Hodila přes sebe deku a s klepající ručkou zastřelila menšího ledního medvěda. Rozřízla mu břicho a strčila do něj namodralá chodidla. Zahřála se tak. Horkou krev zvířete pila a smáčela v ní cáry šatů a obalovala jimi své ruce, stehna, dlaně. Když prsty poochřadly, stáhla medvěda z kůže. Vyrobila si boty, kožich na tělo, ovázala se kůží po celém těle i vak si vyrobila. Utrhla dlouhý klacek a zkoušejíc hloubku závěje se vracela nebezpečnou, ale nejkratší cestou domů. Pak se zastavila a vrátila se ke stromu, kde vyřízla každý den vryp do kůry. Ještě to nejsou tři měsíce; pomyslela si a šla si hledat nový úkryt a potravu.....[/i]

POMSTA JE TRPĚLIVÁ

Přilákalo ho řinčení seker, palcátů, kladiv a řemdichů. Hulákání a hluboký smích barbarů, jejich hrozivý bitevní pokřik. Nahlédl zamaskovaný za skálou. Bylo jich celkem čtrnáct, alespoň tolik jich napočítal. Dokonce mezi nimi bylo cosi, co bychom mohli nazvat ženským pohlavím. Pili z měchů, bavili se bojem mezi sebou a střídali se na čemsi nehybném na zemi. Byla to žena, zmlácená či mrtvá, nevěděl, hlásku nevydala. Oči se mu na chvíli zaplavily slzami.Vyčkal noci. Stranil se dvěma párů očí hlídky. Barbaři zlití do němoty začli chrápat. Přiblížil se zadem k tábořišti. Nakoukl zdvihnutím plachty do hlavního stanu. Nebyla tam. Jen jeden z největších barbarů - vůdce tlupy. Kdo by čekal takto tichý vpád samotného jedince? Jedině šílenec nebo sebevrah by dostal tenhle nápad. Odvaha hraničářovi nechyběla, ale vše šlo stranou, i jeho vlastní život, dokud nenajde jeho světlo života - Amélii.....vytasit katanu byla jasná volba. Tiše, tiše....Rychlý, hbitý, přesný, tichý řez oddělil hlavu od těla. Tělo nechal ležet tam. Bylo jisté, že nad ránem o něm budou vědět. - Třináct.

Tiše ještě přistoupil k ženě na zemi. Otočil jí. Nebyla to Amélia. Její tělo tam muselo ležet několik dní, byla nafialovělá.
Navštívil další stan. Amélia nikde, jen ubral na počtu barbarů. - dvanáct. Pak navštívil zbylé dva stany. - osm. Krásná tichá odveta. Stáhl se.

Brzo ráno nastal řev a zmatek. Tlupa se dala do pozoru a vedení se ujal nejsilnější článek. Ne však snadno, ale v boji s protivníkem. - sedm. Ah jak naduté a skopové jsou jejich hlavy, hloupí barbaři. Nový vůdce nakázal neopouštět první den tábor. Louče pláli celou noc. Ale hraničář má času dost. Další ráno chystali pasti kolem tábora. Když nechytí jejich zabijáka, chytí alespoň zvěř - obživu. Mysleli si. To však hraničář nechtěl dovolit. Každé zvíře odehnal a když musel, zastřelil. Celou věc bral jako mstu. Už nevěřil v Améliin život. Dalších pár dní barbaři vydrželi o hladu, ale nakonec, jako každou živou bytost přepadl nesnesitelný pocit oslabení. A to žádný barbar nesměl dovolit. Vyslali tři barbary na lov. Šli v noci. Území už měli zmapované. Nevěděli zda nepřítel je v okolí. Jejich zbraně hledali cokoliv živého jako potravu. Příliš hluku nadělají tihle neřádi. Slabé místo pro šíp bys jen těžko našel. *Šíp proletěl napříč, kolem větví jehličnanů tmou, zkrz díru v helmici a zarazil se v oku barbara.* Ale při pozorném zkoumání nakonec slabé místo najdete. - šest.
Zbylí dva se rozeběhli za mihotající se postavou. Navedl je ve tmě přesně tam, kam chtěl.[/i]

Cvak! Barbarovi zůstala noha v jejich nastražené pasti. Barbar zlostně zařval a mrštil hraničářovým směrem kladivem. Hbitost zakuklence ale předčí sílu chyceného ptáčka. Třetí běžel těžkými dupanci, jako zuřivý býk, s válečným pokřikem za hraničářem. Na otevřeném prostranctví se s ním utkal jako muž proti muži. Úzkému prostoru se musel vyhnout, jinak by mohla síla zvítězit nad mrštností. Ostnatá koule létala v nápřahách kolem hlavy našeho hrdiny. Každým shybem sekl do lýtka či stehna barbara, než ho vsadil do kolen. Barbar se naposledy napřáhl koulí. V tomto kratičkém okamžiku se však jeden nápřah barbarův rovná třem setnutí hraničáře. - zápěstí, co řetěz svíralo - srdce - hlava. Rychlým krokem se vracel za chyceným v pasti. Ten se marně snažil železné čelisti rozevřít. Jak spatřil hraničáře s katanou v útočné pozici, začal se šíleně smát. Smějící se hlava letěla vzduchem. - čtyři.

Tato noc byla nasycena krví. Hraničářovi to nečinilo radost, byl unavený. Jeho vlasy zešedivěly. Hlavu barbara zavřel do pytle. Šel k místu kde rostou známé byliny. Věděl, že barbaři mu z tábořiště nikam neutečou. Čekali na návrat lovců. Natrhal si modře kvetoucí květinu, která roste jediněčně v horách. V kotlíku na připraveném ohništi navařil pár lektvarů. Vyčkal prvního zvířete, co potká. Když zahlédl zimního vlka, rozstřílel ho jako jehelníček. Stáhl ho z kůže, nalomil a vytáhl pomalu šípy. Přitom naléval do ran prudký jed ze smrtelně jedovatých hub, než se rány zatáhly. Mršinu nechal nasáknout jedem a strčil do pytle. Už se nemaskoval. Oblékl si zkrátka to nejlepší pro boj, co mohl. Vyšel směrem k táboru. Před táborem vypil lektvar neviditelnosti. Tábor byl jistě původně orčí. Nevybudovali ho tihle barbaři. Balisty po celé dny zůstaly nehnutě připravené na svých místech. Hraničář šel blíž a zkontroloval čtyři poslední. Vůdce měl místo helmy cizí kůži natáhlou přes ksift. Působilo to hrozivě.[/i]

Hraničář v tom však viděl jen slabé místo. Barbar tam stál a močil na mrtvolu ženy. Náš mstitel sestavil medvědí past před branou. Opatrně na ní položil hlavu smějícího se barbara a zaprášil ozubený kov sněhem. Dotáhl mrtvolu vlka a hodil jí přes plot. Barbaři zbystřili a hned se chtěli po vlkovi vrhnout. Vůdce je zastavil a nařídil ochutnat nejslabšímu článku - barbarce. Čekali, hraničář zrovna tak. Po chvíli přelezl plot a rozevřel vrata zevnitř. Barbaři zahulákali a spatřili čísi hlavu před branou. Jeden z nich se šel opatrně podívat. V okamžiku, kdy hlavu zvedl ze země, sevření pasti mu odcvaklo paži po loket. V tu samou chvíli se chytla ochutnávačka za krk a padla k zemi. Hraničář, postavený za balistou, zapískal vysokým tónem na píšťalku na krku a přivolal divoké vlky z okolí. Ti se seběhli ve smečce. Napadli zbylé dva barbary, jen pár se jich pustilo do bezrukého před branou. Sotva by s balistou hnul, ale přecijen se barbar mihl v přímočarém dostřelu. Hraničář vystřelil s balisty a velký ocelový hrot proletěl hrudí barbara.

Vůdce, ač pokousán, však všechny vlky pobil. Natrhli mu kůži přes ksift. Byla vidět popálenina na jeho tváři vlastní. Zařval mohutně se zabušením do hrudi jako mocný berserk a promluvil drsnou řečí, neznámou hraničáři. Měl šílený výraz a popadl sekeru od mrtvého barbara i do druhé ruky. Neustále se s nimi točil dokola. Huáááááá!!!!! Hraničář vystřelil, ale berserk šíp sotva pocítil. Nebyl zas tak hloupí, hned jak spatřil lučištníka chopil se velkého štítu na zemi. Kryjíc se s ním s jednou sekerou, rozeběhl se na hrdinu. Mstitel chvíli pálil na nohy, ale barbara nic nezastavilo. Pak jen políbil tasenou katanu a rozeběhl se tomu kolosu naproti. Mrštně s odrazem od mrtvoly vyskočil do vzduchu a v piruetě propíchl vůdce katanou do ramene. Než však dopadl k zemi, byl zároveň odmrštěn neuvěřitelnou silou ranou štítem do zdi. Silně se uhodil do hlavy. Tady cesta hrdiny končí.

Berserk odhodil štít a vytáhl si z ramene katanu. Chvíli se motal, ale pak se nad zbraní zasmál. Chytl svou sekeru oběma rukama a šel k omdlenému. Náhle mu přilétly dva šípy do druhého ramene.[/i]

Co netušil bylo, že odvahu k pomstě nabrala i Amélia a i její oči sledovaly tahle jatka. Nedokázala nečinně přihlížet. Barbar zařval hrozivě a opět chopil štít. Otočil se tím směrem rychle. Pár vteřin uběhlo, než mu z krku začla cákat krev a to přehozením tětivy z luku kolem krku s táhlým trhnutím. Chytl se za krk s vykulenýma očima. Dívka s bříškem si stoupla na zakrvácený štít pod ním, koukla mu do očí a přistavila dýku od hraničáře k jeho rozkroku. Ani si nevšimla svého hlubokého škrábnutí štítem do paže. Vůdce jí uchopil pod krkem a ona bezeslov odřízla jeho úd. Patřilo mu to. Hraničáře skulila na plachtu a přidělala jí za ochočeného medvěda. Utáhla obvaz kolem rány a mířila domů do srubu. Přecijen se Amélia mnohému naučila.[/i]