Thalie

Říká se, že když utečete před minulostí a ona vám zmizí z očí za kopcem času, neměli byste si lehnout do stínu borovic a odpočívat, minulost má zlozvyk jít pomalu, ale stále.

Jo, kdo ví kde se vzal. Snad připlul na některé obchodní bárce, možná ho našli někde v moři rybáři. To mi vlastně nikdy neprozradil.
Když jsem ho prvně potkal, byl vychrtlý jak mladej zajíc, ale stejně tak rychlej. Čapnul mi měšec ani jsem nestačil říct „K čertu!“, ale kluk to nebyl zkušenej. To ani náhodou. Jinak by nezaběhnul do jediný slepý uličky, která byla poblíž. No to vám byl pláč a škemrání, no mohl jsem ho předhodit biřicům? Buď by skončil s rukama na špalku, nebo s krkem na oprátce. A tak mě tak napadlo, že lepší než trestat, je napravovat. Přeci jenom, byl to tajtrlik, sotva deset mu mohlo být. Moc mladej na to, aby skončil na krchově, nebo aby se z něj stal lapka.
Zkrátka jsem ho vzal do učení, jsem truhlář a kovář, zámečník a příležitostně i šafář pár nižších šlechticů. Kluk byl bystrej, to jo, hltal jak nejsladší kaši každou poznámku a každou zmínku o řemeslu. Naučil jsem ho kovat bytelný zámky, jak se vyráběj dveře dubový, mříže ze železa, jak si dát pozor v lese na pytlácký pasti. Byl tuze zvídavej, to ne že ne.
Pozdě jsem se začal ptát kam na večer dycky mizí, to já se začal totiž ptát až když se vrátil celej dobitej, s krvavejma ranama na tvářích a modřinama po celým těle.. No, říct mě to nechtěl, prevít, a já s tím nic neudělal, bylo mu tou dobou už čtrnáct a tak jsem doufal že se jen někde popral s jinejma parchantama. Koho by napadlo, že kluk po nocích provozuje další řemeslo. A ne zrovna nejpoctivější.
Vono se můžeš snažit udělat z vlka psa, ale stejně stačí zavytí, a hned se vrací ke smečce.
Takhle by to ale nešlo, brzo jsem si začal dávat dvě a dvě dohromady, ten uličník co se naučil o truhlařině a zámečnictví zužitkoval při vloupáních všeho druhu, většinou měšťanů. Šlechtici si stěžovali zase u mě že moje pasti v zámcích jsou naprosto k ničemu, že se ráno probudí a dveře otevřený a truhlice prázdný. Tím přeteklo všechno, co přetýct mohlo, šel jsem si s klučinou promluvit. Často mizel v chudinský čtvrti, ještě aby ne, vždyť tam je úplný hnízdo budižkničemů jako on. Ještě že jsem kus chlapa, odvraceli se ode mě sice s blbejma ksichtama, ale nechali mě bejt. Když jsem se zeptal, kam se tam prevít poděl, nechtěli to vyklopit, ale trocha třasu za krk je přiměla pomoct postaršímu pánovi. Co mě řekli, z toho jsem zkoprněl.

Mačka, tak mu říkali, žádnej velkej kápo nějakýho bratrstva, to ne. Ale vrahoun slušnej, prej unikal ze špalku jen díky dobrým provizím pro soudce. No co, pokud mě kluk bude dělat špatný jméno, stejně skápnu na hlad. Takže jsem šel do uliček, kam se ve dne jen tak někdo neodváží a v noci už tuplem nikdo.
Kdo ví, co se tam odehrálo, ale když jsem zašel za hromadu odpadků, sutin a harampádí, našel jsem ho, pod jeho vlastnoručně dělaným trůnem; stará, nepoužívaná kadibudka ověnčená všemožnými blejskátky. Ležel tam, s kudlou v břiše a chroptěl z posledního. Po klukovi, vod tý doby, se zem slehla.

Není všechno zlato co se třpytí...

Víte, nedělám v týhle práci dlouho. Občas tu zametu, utřu stoly, někdy musim vynášet žumpu. Ale je to dobrá práce, pan krčmář je na mě hodnej a nebožka maminka by si to tak přála.
Nebylo to dlouho co jsem nastoupil do práce a oni si sedli u dubovýho stolu docela v rohu lokálu.
" Moc se kolem nich nemotej," odlákal můj pohled od nich drsný hlas krčmáře. " Takový jsou dycky divný, tak si na ně dej majzla a jdi jim tam posavit tři tupláky, vidíš že mávaj ne?"
Teda, nevím co si krčmář o nich myslel a proč, vypadali docela obyčejně, prosté cestovní šaty a zbraně tak akorát, jak je zvykem. Ale radši jsem ho poslechnul, on krčmář má mnohdy pravdu a nebožka maminka by si to tak přála.
Jeden z nich, takovej hubenej s ohínkem v očích i ve vlasech... nojo, měl je docela celý nazrzlý! Byl to docela sympaťák, dycky se mile usmál když jsem donesl korbel a vypadal, že by se rád zkamarádil a to by mě vůbec nevadilo, jakobych jí slyšel Drž se přátel synku, až tu nebudu, oni ti vždycky pomohou.
Byl to veselej chlapík a měl hrozně peprnou mluvu! U bohů, až jsem si někdy musel zacpat uši, vždyť to se nesluší. Ale byl hrozně veselej! Popíjel, pojedl a každej večít se tu zastavovali s celou družbou a já jsem začínal mít nového kamárada!

Elio se jmenoval, občas mi koupil vlastní pivo, no to jsem musel přijmout, moje první pivo!
Ale další jsem odmítnul, toho večera jsem se zavřel v pokoji a pohladil obrázek maminky v jednoduše zdobeném rámečku s pár lesklými kamínky po krajích.
" Já vím maminko, slíbil jsem ti že nebudu pít jako tatínek." usmál jsem se na tu roztomilou tvář s jedním okem, chudák ženská, měla hroznou smůlu v životě. Nejdřív tatínka, kterej umřel potom co ho vyhodil z okna manžel nějaké Doroty a pak svou novou lásku Gregorie, ten hlupák jí musel ukazovat jak se provádí správně výpad s dýkou... A tak mi zbyl alespoň pěkný obrázek na její usměvavou tvář. Škoda těch zubů, ale kdo by čekal že k nám dorazí taková novinka jako ozdobné, úmělé ovoce?

No, ještě že jsem si z Elia udělal kamaráda, ukázalo se to jako nejelšpí věc za posledních pár týdnů. Když nepočítám úmrtí Pifu, kočičky co mi kálela do postele.
Elio mi totiž jednoho večera, po směně, zachránil kůži! No nebuete tomu věřit, ale stalo se tak když jsem vešel k sobě do cimry a tam byli nějaký hulváti a otrapové. Nevím sice kde se Elio vzal, ale statečně mě zavřel v kumbálu dokud ty otrapy, jisto jistě, nevyhnal. Když mě sousedka pustila ven, lamentovala rukama co je to tu za nadělení a že kdo byli ti lidi? Já jí uklidnil, že to je v pořádku, že se o ty otrap postaral můj kamarád.
Byl jsem trochu zklamanej, když jsem nenašel mojí ukrytou týdenní výplatu... museli to být profíci a měli mě v merku jisto jistě delší čas, skrýš pod polštářem byla totiž prázdná, co by na to řekla maminka.... ?

....

Ten zrzavej chlápek tu bejvá poslední dobou často, ale teďkon jsme si byli vopravdu prospěšný, taková zručná práce... to se jen tak nevidí. Dostal ode mě dobrou cenu na ten rámeček, jen tu ženskou na něm jsem radši vyříznul. Byla to pěkná šeredka.