Thalie

Earania z Ivory odběhla poněkud ve spěchu a postavila si stan na jezerním ostrůvku jihovýchodně od Ivory. Ten večer už byla opravdu zoufalá a rozhodla se, že požádá o pomoc toho, komu nejvíce věří.

"Má milovaná Juano, zhřešila jsem. Jako tvá věrná kněžka se mám starat ,aby netrpěl nikdo kdo si to nezaslouží. A já způsobila, že se jedna osoba kvůli mě asi hodně trápí. Nevím proč se to stalo, nechtěla jsem nic takového udělat. Nechci aby se trápila. Byli jsme přátelé, ale ted mi vyhrožuje, že mi něco udělá když ji nenechám. Nechce se mnou mluvit, nepoví mi proč se na mne zlobí. Prosím Juano. Poraď mi co mám dělat. Jsem naprosto bezradná a sama se trápím, když se kvůli mě trápí jiní. Žádám tě o pomoc. Sama to nedokáži. Prosím, pomoz mi."

Chvíli ještě čeká zda nespatří nějaké znamení nebo dokonce bílou holubici, ale asi po hodině čekání se odobere do stanu a uloží se ke spánku.

Opět na tom samém místě, o pár dní později.

"Má milovaná Juano, nevím co jsi udělala, ale musím ti velmi děkovat. Ta osoba, které jsem ublížila, se už opět usmívá. Zdá se, že už je jí lépe, ale stejně si nejsem jistá zda se naše přátelství obnoví nebo ne. Možná je to trest za mů hřích. Ale hlavně, že ona už se má lépe. Je krásné ji vidět zase se usmívat. Nikdy ti to nezapomenu Juano."

Spokojeně zaleze do stanu a usne.

Už pomalu svítalo, když Ivorskou domobranu překvapil černý kůn ženoucí se lesem směrem k nim. Jeho jezdec ho téměř neovládal, ani se pořádně nedržel v sedle. Ranní paprsky, jenž probodávali hradbu listí v sobě odráželi fialové a bílé barvy jezdcovi zbroje... bylo nanejvíš jisté, že ten jezdec je ve službách Baronky Canisové. Otevřeli bránu a nechali koně proběhnout na náves, kde se několikrít otočil na místě, schodil jezdce a odklapal se napít k jezírku. Když přiběhli k tomu jezdci, zjistili, že to je hnědovlasá elfka s několika škrábanci od větví ve tváři a ošklivě zraněnými zápěstími od pout.
Pořád dokolečka opakovala slova "Adrias se vrátil! Adrias se vrátil!", byla celá rozklepaná a velmi unavená. Když ji odnášeli do hostince, Krkovičkovi ji hned poznali, byla to Earania... bývalá servírka.

Kdesi v úkrytu, kam Earania utekla z Karathy před gardisty si Earania, kněžka Juanina, našla chvilku soukromí a provedla modlitbu.
"Má drahá, dobrotivá paní Juano. Vím, že žádám mnoho, ale nechci usínat v přesvědčení, že jsem nic neudělala. Výborný muž jménem Nails, služebník baronky Canisové, má být popraven. Nejsem žádná bojovnice, abych ho zachraňovala a také se mi nedaří přesvědčit jiné aby ho osvobodili. Ten muž je nevinný a zaslouží si žít. Prosím, žádám vás aby jste mu pomohla. Pokud nemůžete zachránit jeho život, žádám alespoň aby netrpěl. Budu vám velmi vděčná pokud mu jakkoliv pomůžete. Vaše věrná služebnice Earania."
Když dokončila modlitbu, se smutkem ve tváři se odebrala k odpočinku. Nemohla vůbec usnout.