Thalie

Pramínek

Západ slunce poblíž polí malebné Ivory. Rostoucí šero, coby předzvěst blížící se noci, zahání drobnou zvěř do hlubokých nor, chránicích ji před probouzejícími se dravci. S hřejivými paprsky, až dosud zaplavujícími roztroušené kousky obdělávané pudy, mizí z polí i zdánlivě bez přestání pracující dělníci a vše se připravuje na konec dalšího z mnoha tak stejných dnu. Chladná noc se pomalu plíží krajinou, aby vystřídala končící světlný den. Hasnoucí zbytky světla zápasí s kvetoucím šerem a to postupně vítězí a zkvéta do husté, místy téměř neproniknutelné tmy.

Žeravá koule, zoufale se topící v obzoru však nenechává chladným ani jeho. Ve spěchu vytrhne z ještě teplem sálající země poslední lístky jitrocele, aby je pečlivě zabalil do šatku s ostatními a odložil cely baliček na své místo v batohu.

Nezvykl dělat podobny věci a tak mu předsejen chvíli trvá než nemotornými prsty, jenž přivykli držet spíš rukojeť meče než jemné kousky hedváby, udělá na drobném ranečku nepříliš povedeny uzlík. Přesto, ještě stiha zachytit poslední paprsky rozlévající se krajinou. Pátravě se naposled rozhlíží s jiskrou marné naděje v očích, touhou zahlednout v tom posledním paprsku tohoto dne, pramínek její narudlých vlasu.

Tak jako pokaždé, večer co večer, stejně jako v tom předešlém i dalším z tak stejných dnu, dokud se mu neukáže, dokud ji zas neuvidí, dokud jeho srdce neustane či zrak zcela neotupí.

Pohled

Pozdní večerní hodina hostince U Krkovičky. Poslední místo v širokém okolí kde den ještě nekonči, ne dokud je co pít a jíst, kolik hrdlo ráčí a měšec dovolí. Stůl za stolem, plní se lidmi nejen ze všech koutu Ivory, ale i pocestními, jenž jich zastihla tmavá noc právě zde. Chtíc či nechtíc, jediný hostinec v okolí, stal se tak jejích poslední šancí jak v tuhle hodinu, v teple a bezpečí, pohodlně zahnat dotíravé pocity hladu i žízně.

Jeho, však nepřivádí pocit tak prostý, leč zcela jiný. Hřeje a působí bolest zároveň, no přesto, nevzdal by se ho za žádnou cenu. Malý stůl před ním, sotva pro dva, nezdobí podnos překypující jídlem, ba ani obrus či svícen, jen jedna jediná, nedotčená čiše s vínem. Sedí sám a hoc se u něj z času na čas někdo přistaví, nejednou i dívka, ne méně než krásná a kdoví proč popadne ho za ruku, brzo sama pochopí, že on sám o ni nestojí.

Nehnutě a bez života, krčí se za stolem a jeho unavené oči spočívají na, až po okraj plné, číší s vínem. Zdá se být myšlenkami někde úplně jinde. Jen z času na čas oživa. Jen proto aby se ohlédl, za někým, kdo mu ji co jen vzdáleně připomene. Dělá tak přesto že by ji poznal snad mezi tisíci, sám si to však nepřipustí, ze strachu že by mu mohla uniknout, dělá tak opět. Ohlíží se za každou, no v každé hledá pouze, tu jedinou.

Tu která poprvé, pohledla do jeho prázdných očí a on, už tenkrát, spatřil v těch jejích něco víc. Už tenkrát nemohl od nich odtrhnout zrak.

“Nejhezčí oči pod sluncem.“

Ted, po letech když viděl ji zas, když už v to štěstí nedoufal, byla tady. Nezměnila se, ne. Ten pohled, ta zář. Světlo, jenž žádná tma nepohltí. Probouzela v něm něco, po čem toužil a bál se zároveň.

Cely večer, tráví nad jedinou čiší. Ani se ji nedotkne, ba ani na to nepomyslí. Nemůže odejít, Nemůže vstát. Vždyť co kdyby, vstoupila mu do života právě teď, vrátila se a pohledla na něj opět. A i když číše předním přetéká vínem, je mu to jedno. Zavřít oči muže, před vzpomínkou však neuteče, i kdyby chtěl. Ne, nechce, neutíká, drží se jí jak jen muže, jak se jen odváží, jak jen smí. Tak, aby o ni nepřišel.

V tu chvíli ví, že cely svůj život, vyměnil by za jediný okamžik, ten kdy se jejích očí setkali. A jediné po čem touží, aby ho její pohled, provázel do skonání.

Za tebou

Plížíc se nocí, tmou,
nahou duší tvou.
Stopou miznoucích snů,
uniknout před chladem dnů.

Stínem písně bez slov,
toužil jít za tebou.
Pohybem němých rtu,
šeptá ti:Ještě jsem tu.