Thalie

Zápis první

Seděl jsem venku na lavičce. Byla krásná jarní noc a měsíc v úplňku ozařoval vršky zasněžených hor. V těchto krajích máte jedno jaké je roční období, tady vládne zima, mráz, sníh a led. Již delší dobu jsem věděl co jsem vlastně zač, ale tuto noc mě cosi táhlo k tomu, aby jsem v tom hledal to dobré nikoli špatné. Musel jsem se smířit s tím, že nikdy nebudu jako ostatní mé rasy. Děsilo mě to. Pozoroval jsem hvězdy a přemýšlel nad tím až do chvíle…

„Helde, Helde!“ ozval se za mnou vystrašený dětský hlásek a já hned pochopil, že chvilka dumání končí. Ohlédl jsem se.„Zase tě někdo postrašil Lauro?“ Skočila mi do náručí a rozbrečela se. Objal jsem ji a pohladil po vláskách.„Copak se děje?“. Vyděšeně odpověděla.„Děda! Umírá!“Tato zpráva mě zasáhla jako blesk z čirého nebe. Zůstal jsem stát jak přikovaný. Po chvilce jsem sebou trhl, vzal Lauru do náručí a běžel k Jahrakovu domu, domu jejího dědečka. Jahrak ležel v posteli a chvěl se. Mávnul na mě ať jdu dál. Položil jsem Lauru u dveří do jeho pokoje a zavřel jsem za sebou. Nyní jsem tam byl jen já a on. Než zemřel tak mi stihl říct poslední část pravdy. Nyní to dávalo smysl, každičká informace do sebe zapadala. Již jsem věděl vše potřebné.

Nastávající dny jsem strávil pomáháním Lauře se s ztrátou, která ji postihla. Zbytek její rodiny se s tím nějak vyrovnal sám. Ztráta to ale byla i pro mě a to nevyčíslitelná. Byl to člověk, který mě našel v horách těsně po mém *zde je místo vynecháno a poté následuje další věta* Muselo mu být od počátku jasné, kdo alespoň přibližně jsem. Přesto se mě ujal. Naučil mě věci nejnutnější pro přežití a základům magie. Byl to jakoby můj otec.

Zápis druhý

Úmrtím Jahraka se všechno změnilo. Začal jsem cítit nenávist k lidem jako celku, hlavně jeho rodině. Možná to bylo i tím, že mi dávali za vinu jeho smrt. Jediná Laura stála za mnou, ale té jsem měl už také plné zuby. Čím delší dobu jsem je znal, tím jasnější mi bylo, že nevědí, kdo vlastně byl. Držel mě tam jen slib, co jsem Jahrakovi složil. Dalšího úplňku jsem se sbalil a vyrazil, přesně jak říkal Jahrak. Horu střídala hora, náhorní plošinu náhorní plošina a na horizontu stále jen hory. Začal jsem pochybovat o tom, že to někdy skončí. Po týdnech putování jsem narazil na podivného muže v horách. Jmenuje se Beron a přesto, že ho už znám delší dobu. Nikdy jsem neviděl jeho tvář. Trvalo to další týden než jsme z vrcholku jedné hory spatřili zeleň. „Měl pravdu.“ Pronesl jsem s ulehčením. Po pár dnech jsme dorazili do důlní osady Tarten. Tehdy to vše začalo. Skrývaní svého pravého já. Intriky. Vše potřebné pro jedinou věc. Pro úkol, který mi zadal “otec“. Z osady jsme pokračovali dále do zelených krajů. Je to tu jiné než tam v pustých horách. Na každém rohu nepřítel a přesto ho musíš zdravit a sem tam mu i pomoci, aby ses nestal podezřelým.
Každým dnem zvyšuji své magické zkušenosti a sílím. Učím se silnější kouzla než je světlo nebo plamen na zahřátí. Ty už zvládám bez problému. Nyní již dokážu svést částečnou sílu blesků a sformovat ji do svých rukou. Je to úžasný pocit.

Zápis třetí

Kdesi v karathském království. Mezi malými pahorky zahalenými noční tmou v Dorenském hvozdě padla poslední harpyje. Bitva byla rozhodnuta a skupina se sjednotila kolem jedné velké harpyje. Zde jsem se znovu setkal s Beronem, ale dělali jsme, že se moc neznáme. Rozdělil se lup a rozhodovalo se, kam se zamíří dál. Pomalu jsem se začal zmenšovat a kůže opět dostala normální barvu. „To se mi začíná líbit.“
Nebylo to daleko. Kráčeli jsme půlnočním hvozdem. Noční ticho přerušovalo jen šelestění listů a sem tam skřek nějakého nočního tvora, převážně ptáků. Slyšel jsem o tom místě hodně věcí a podcenil jsem ho. To co se tam dole potom stalo, patřilo k nejtemnější magii. Jahrak sice říkal, abych takováto místa vyhedával, ale když jsem to viděl. Sám jsem trochu zalekl té moci co se tam skrývala. Byla tam dole všudypřítomná. Měl jsem vycítit to nebezpečí hned. Když jsem si jej začal uvědomovat bylo už pozdě. Od té doby co se mříže za mými zády zaklaply a stál jsem tam uvězněn si nepamatuji nic. Potom si vybavuji až jak jsem seděl kdesi v roklinkách nedaleko Karathy. To co se tam stalo mě děsí o to víc, když nevím co to přesně bylo. Budu se tam muset časem vrátit a promluvit s tím, kdo tam tomu vládne. Takového učitele jsem přesně hledal.
Každým dnem silnější. Již dokážu měnit svou podobu do některých tvorů a získávat tak i jejich vlastnosti. Na jednu stranu je to krásný pocit, ale i trochu děsivý. Vždycky je možnost, že se nepovede vrátit zpět do své pravé podoby nebo kouzlo pomine dřív než skončí započatý boj. Neovládám to ještě tolik jak bych si přál.

Zmizení

Noc byla chladná a on kráčel horským průsmykem v Krynských horách. Bylo třeba se vrátit na začátek, na místa kde vyrůstal. Nebyla jiná možnost. Museli se oživit vzpomínky, které byli zapomenuty. Poslední dobou bylo vše zvláštní. Podivné sny, které ho budily v noci v horečkách a obrazy, které se mu zjevovali před očima, kdykoli se jen na vteřinku zamyslel. Neřekl o tom nikomu, možná ani nebylo komu. Musel se vrátit. Táhlo ho to zpátky.
Klidnou noc proťalo zavrčení tygra. Otočil se právě včas, aby spatřil urostlého sněžného tygra, který na něj běží.Ale nebylo to čeho si měl všimnout. Svojí chybu si uvědomil ale pozdě. Ozvalo se jakési zasvištění. Bylo už pozdě. Šíp se mu zabodl kamsi do zad. Tělo s žuchnutím okamžitě spadlo na zem, kde se začalo svíjet v jakési svalové křeči. Byl konec..zatemnělo se mu před očima.