Thalie

Kdesi na planinách Karathského království

Noc za úplňku nebyla ani nijak chladná. Mraky zahalily jasný svit měsíce a jediným blízským zdrojem světla byl plápolající oheň naproti rybníčku. Z temného stromoví pozoroval oslavující postavy na druhém břehu u ohně a vířili v něm smíšené pocity. Zabít je nebo jim jednou poděkovat? Na tuto otázku nebyl teď schopen odpovědět. Oči mu zaplavovala nenávist, ale přesto byl schopen normálního uvažování. Byl ukryt ve stromoví, jeho jediném možném a blízském úkrytu. Rozhodně teď nebyl ve stavu, aby cestoval dál a tak vyčkával, než nadejde opět jeho čas. Když mraky odtáhly a svit měsíce zas ozařoval planiny kolem, zvedl svou ruku a dlouze se na ní zadíval. Krev na dlani prosakovala obvaz, ale zdála se být už víceméně zaschlá. Párkrát pomalu natočil ruku. Ale i přesto, jak opatrně si počínal hlesl bolestí. Poté opět pohlédl na lidi u ohně a zakroutil hlavou. Zachumlal se do pláště a shoulil se mezi dva stromy.

Ani neví, jak jsi v tento moment vzpomenul na tu dívku s kterou poslední dobou tráví tolik času. Pozoroval hvězdy a přemítal nad ní. Je tak krásná, tajemná a až příliš odtažitá, ale přesto se mu často vybavuje a zaplňuje jeho mysl. Zahnal myšlenky na její osobu pouhým pohybem ruky, když vyndaval knihu ze svého vaku. Knihu pamětí, kterou tehdy spolu našli. Text knihy v nočním okolí svítil mihotavým modrým světlem. Přečetl si nadpis již třetí kapitoly, Poprava Armleta I., a ponořil se do textu té tajemné knihy. „Pomsta bude sladká“, pronesl když otáčel stránky.

Okouzlen

Den se chýlil ke konci a strážní u bran Ivory pokřikovali na celé kolo co se kde stalo.Odpočíval v čerstvé letní trávě opřen o naskládané bendy kousek od zásobníku vody.V duchu si přemítal celý den,bylo toho přespříliž na to aby dokázal všechno vstřebat a některé okamžiky uchovat napořád.Jednu však ano,tu poslední nejkrásnější.
Nedokázal si vysvětlit čím ji dokázal zaujmout,že by vypadal jako žebrák to se říct nedalo,oděv který nosí není zrovna levný a nemálo stála i jeho úprava.Sebral zlatku kterou mu pohodila a pomalu se zvednul,stále se dívajíc na ženu,která ladným krokem mířila k hospodě.Jako by ho něco táhlo k ní *ušklíbnul se* a vydal se jejím směrem.Usadila se ke stolu nejblíže k východu z přilehlé zahrádky kde se tak často a rádi scházejí pobudové co si říkají dobrodruzi.Nikdy nevolil cestu,která by vedla obklikami k jeho vytýčenému cíli proto zamířil rovnou k ní.
I přesto,že měla částečně zahalenou tvář,věděl že to je ona které svěří svůj život do rukou a nechá aby určila jeho osud.
Nebylo jeho zvykem mít velké nároky na to jak má žena vypadat i přes to,že sám nepatří zrovna mezi ty ošklivé muže páchnoucí potem,pivem a často i zvratky.Důležité je pro něj kouzlo osobnosti,zbytek se nějak poddá.
Dlaně položil na stůl a nehnul se k ní...Co to mělo jako znamenat řekl rázně.Nejsem žádný žebrák co potřebuje almužnu a pohodil zlatku na stůl.
Změřila si ho pohledem a odvětila,že se to nedá jen tak poznat,omluva ale nepřišla,on ji však neočekával.V tuto chvíli přišel ten okamžik,vstala,naklonila se k němu a pošeptala do ucha....Pojď se mnou.
Jako malý kluk přikývnul a vykročil za ní do hospody.Směs vůní i nepříjemných pachů ho uhodila do nosu když se poprvé nadýchnul v hlavní místnosti hospody.Ona už mířila přímo k hostinskému a vyžádala si klíč od jednoho z pokojů.Když se za nimi zavřeli dveře,stalo se něco co opravdu nečekal.Není zrovna zkušený co se týče rozpoznání magie,ale ona zřejmě ano.Jediným pohybem ruky a vyslovením pár slov ho srazila k zemi,nedokázal na to zareagovat a jen nevěřícně zíral.Přišlápla mu krk,ale to mu nevadilo,pohled který se mu naskýtal není třeba popisovat....snad jen,že nosí sukni ale ne klasickou jako obyčejné ženy.
Pokusil se sáhnout na její nohu a povolit tak tlak na svůj krk,ale jeho tělo nebylo schopné jediného pohybu...*začal se dusit*
Když mu pomalu začaly docházet síly tlak náhle povolil a on se zhluboka nadýchnul.Musela jsem si něco ověřit nešlo to jinak *pronesla chladně,ale on v tom hlase něco vycítil*.
Ladně se usadila na židli a pokynula mu ať se také posadí.Jeho tmavé pronikavé oči zkoumali každý kousek jejího hebkého těla a duchem byl úplně mimo tělo,když tu najednou proříznul jakýsi hlas jeho snění.Ano byla to ona,výraz její tváře naznačoval,že tohle si dovolil naposledy a doprovodila to i přísnými slovy.
Ujala se slova a odůvodnila to co se stalo před chvíli...cítila jsem z tebe magii muže jehož jméno vyslovila,ale byla ochranná proto tady ještě jsi.Ušklíbnul se a čekal co bude dál.Začala ho zpovídat,odkud je,co umí a naposledy také k čemu ji může být dobrý.Nedokázal před ní zatajit jedinou věc o sobě a vše jí řekl.Jeho myšlenky mu létaly hlavou,nevěděl kterou dříve uchovat,zda její vůni nebo její ladné křivky,chtěl to úplně vše!
Co vše si řekli je známo jen jim dvoum,společně pak opustili Ivory a zahaleni šerem zmizeli kamsi v Dorenském hvozdu.


Hned ráno když se probudil v jednom z pokojů si nechal donést uhel a papír,zasnil se a začal vzpomínky zobrazovat tak jak mu zůstaly

„Z prázdného ticha nevyřčených vět
z prokletých ohňů, z temných let,
Z vyhořelých těl, ze spálených kuší,
Z palčivých hříchů, z vraždících duší,
čerpám svou sílu,
Sytí mě srdci, jež ztratily svůj cíl,
jsem paní havranů a neprožitých chvil
jsem vládkyně stínů.


Slýchávám hlasy tišší než můj dech
letmé jak přání, jak vítr na hrobech
Jak vánek v mohyle mrtvého krále,
Jak temný sen, jež zdá se ti stále,
jen šepot pouhý
Ty smutné sny, jež mrtví musí snít
mě svými ozvěnami nutí stále bdít
jsou plné touhy..

Když měsíc zpívá bledé písně své
království květin a mramoru mě zve,
Když temnota tlačí ti na víčka,
Když v temnotě dohořívá i poslední svíčka,
brodím se šerem
A mrtvým krásné oči otvírám
jsem jako bůh a oni jsou můj chrám,
jsme jedním tělem!“

Jemně se usmála, když si rychle přečetla slova z pergamenu, jež právě dopsala a vzhlédla k muži na druhé straně lokálu. Usmíval se na ni. Jistě bohatý a mocný. Úsměv mu oplatila a když se po pár okamžicích zvedl a vykročil k ní, vyšla mu vstříc, cestou schovávajíc pergamen. Po pár skleničkách vína a mnoha slovech s ním odešla. Na vysvětlenou, co to předtím psala, ještě odpověděla: „Jen nějaký recept.. Ráda vařím, nebojte drahý, za chvíli ochutnáte můj um..“ Poté zmizeli v křivolakých uličkách.

Utrpení

Bylo to roku 1514, malinovými svahy vál štiplavý studený vítr, který ošlehával svými jazyky tváře cikánů, jež tam měli tábor. Bylo něco nad ránem a obyvatelé byli shromáždění u ohně, kde právě vařili snídani. Pečení norci s vejci byli jejich nejoblíbenější pochoutkou. Vůně se linula při studené zemi a vítr jí roznášel do širokého okolí. V té samé chvílí, vstoupila na nedaleký vrcholek jejich smrt. Nic netušící cikáni se dál věnovali vařbě své snídaně, tlachali o zážitcích posledních dní...

Hustý mlžný opar obklopoval postavu neznámého. Jeho tělo bylo obaleno v nejtemnějších stínech. A pod tím vším, když by kdokoli pronikl tou magickou šplupkou. Pod tím vším se skrývala snědá tvář. Pokrytá několika jizvami a pouze s jedním okem. Mág rázně vykročil k táboru s jediným úmyslem...

Vzduch se ochladil. Vítr čeřil malinové svahy a nic netušící lidé se věnovali jídlu. Když v tom se vše změnilo. Jejich zorničky se rozšířili, bělmo zežloutlo a jejich mysl potemněla. Sebravše své zbraně se jali bojovat sami proti sobě. Travnatou zem pokrývaly stříkance krve a řev umírajících lidí zanikal v ozvěnách skal. Jiní se zas s hrůzou v obličeji odvraceli a utíkali pryč, však daleko nedoběhli. Šípy jejich druhů se zabodávali v jejich zádech. Až zbyl poslední z bojujících. „Poslední slova lidský červe?“Ozvalo se z mlžného oparu. „Chcípni!“ Zařval vůdce cikánů a rozeběhl se s šavlí v ruce proti mágu. Nenávist v jeho očích byla nyní tak silná, skoro by se dalo říci hmotná. Jeho život byl ukončen pouhým pohybem prstu mága. Rozdrásaná duše byla vytrhnuta z těla, které bezvládně padlo k zemi.

Přesně v ten moment z tábora začala utíkat poslední přeživší. Cikánka plných rysů oblečená v jasně rudém ošacení. Mág se koukl přes rameno a chladně se zasmál. Jeho smích se linul okolím, jak něžný vánek nad pouští. O tom co bylo dál, mohou výprávět už jen krkavci, kteří kroužili v tu chvíli nad táborem…

Nastávajícího rána, devátého dvanáctý roku 1514 v malinových svazích již nestál žádný tábor. Cáry z plachet byli poházené v korunách stromů, skalky pokrývali zaschlé cákance krve. Tam, kde kdysi stál tábor to páchlo mrtvolným pachem. Místo ohniště ležele hromada dočista holích koster. Některé polámané kosti se váleli volně na svazích…