Thalie

Procházela lesem mlčky, modré oči těkaly kolem jakoby někoho hledaly a také, že ano. Kousek před propastí Anee doběhla stříbřitá vlčice. Pousmála se a pohladila jí. ,,Tady jsi má milá Alfirin." vlčice radostně zakňučela a přimáčkla se na její pravý bok. ,,Pojď, brzy se setmí a víš, že tu nění bezpečno." Rozešly se tedy dál. Alfirin pobíhala kolem, sem tam štěkla, ale Anee jí úspěšně ignorovala. Zastavila se až u zborceného mostu přes propast. V tu dobu se tam páslo i stádo laní. Anee se usadila na pohodlnou kládu u ohniště. Alfirin si spokojeně sedla k ní a položila jí hlavu na stehno. Anee jí automaticky začla hladit po hlavě. Trvalo to chvilku, než Alfirin začla větřit, Anee zavřela oči. ,,Mavri medi," zašeptala do větru. Stádo laní se dalo na útěk. Alfirin nervózně zakňučela a s očekávajícím výrazem se podívala na Anee. Ta seděla dál, oči zavřené, rty mírně se chvějící. ,,Vyčkej draug." Alfirin nadzvedla lehce horní ret a výhružně zavrčela. ,,Teď." dala pryč dlaň z hlavy vlčice, která se rychle rozběhla směrem prchajícího stáda. Anee zůstala ještě chvilku sedět, poté se zvedla a ladným skokem se proměnila ve vlčici. Zavětřila - ve vzduchu byla cítit sladká vůně krve. To proto, že vlk ukojil svůj hlad, rovnováha se má přeci udržovat. [/i]

Alfirin

Alfirin je velice důležitá kapitola v životě Anee a to nejen tím, že je vlk. An jí našla pár dní po dopadu hvězdy do Dorenského hvozdu. Dle všeho její smečku vyvraždili hledači oné hvězdy nebo možná lovci? Není vlastně důležité kdo to udělal, protože ať to udělal kdokoliv bylo to odoporné.
Malé vychrtlé štěně tehdy kňučelo a choulilo se k tělu mrtvé matky. Anee se jí ujala a vychovávala jí. Ať už v proměně či jako elfka. Byla jí učitelkou jak v vtiskávání, tak v lovu(což bylo trochu obtížnější). Své jméno dostala při první procházce loukou, kdy se jí velice líbila malá luční kytka(ve staroelfštině známá jako Alfirin). Z vlčete pomalu rostla krásná mladá fena.
Bylo sice mezi nimi jeden čas i pár konfliktů, kdy se zdálo, že se jejich cesty rozejdou, avšak jejich silné pouto překonalo i ty krušné chvíle vlčího dospívání. Empatie Anee vůči Alfirin zesílila na nejvyšší možnou míru. Dokázala vycítit její přítomnost na delší a delší vzdálenosti a dokonce jejich domluva se postupem času vypilovala na nejvyšší možnou úroveň. Proč by také ne? Trávily spolu veškerý svůj čas a jedna bez druhé neudělala ani krok. Věrné přátelství, kdy jedna za druhou je schopna položit život. [/i]

Isabell
Každý má sem tam své černé období(nebo alespoň někdo), Anee takové své období měla. Jmenovalo se Isabell. Anee se i přes zákazy častokrát proměnila ve vlčici a utekla v noci pryč ze Sherdonu. Nebezpečí, které v okolí hrozilo jí v té době tak nějak přitahovalo(ačkoliv setkání s drowem, Berserkem nebo Černou paní jí mohlo být smrtelným). Nevěděla ani proč, ale ten pocit nejistoty a napětí jí byl příjemný. Vždy měla stejnou cestu. K jezírku, které bylo pár honů od hraničářského tábora. Alfirin byla její věrný společník a to i tenkrát , tu osudnou noc.
Vlčice klidně spala u nohou Anee, která ležela opřená o kládu a pozorovala uhasínající plameny ohně. Noc byla teplá, i když bylo jasno. Modré oči elfky občas těkly pohledem k měsíci, jakoby vyčkávaly na signál, který stále nepřicházel. Anee nakrčila čelo a zavrtěla sebou, což probudilo Alfirin. ,,Promiň,“ zamumlala omluvně k vlčici. ,,Za chvilku vyrazíme, takže už nemusíš usínat.“ Alfirin neochotně vstala a protáhla se. Upřela pohled na Anee, které se v očích již opět odrážel lesk posledních plamínků ohně. ,,Nekoukej tak na mě Alfirin, jen co to uhasne vyrazíme.“ Vlčice zívla. Anee z ničeho nic vstala, sáhla pro vědro, které stálo těsně vedle klády a uhasila oheň. ,,Je čas Alfirin – jdeme.“ Jedním skokem se proměnila ve vlčici a už si to s Alfirin po boku hnaly směrem k jezírku. Všude byl klid. Ani Anee, ani Alfirin necítila ve vzduchu nic podezřelého a tak si to hnaly zcela nespoutaně. Zvolnily tempo na mostech před propastí a klidně doklusaly až k jezírku. Alfirin se došla v klidu napít, zatímco Anee ještě v proměně ve vlka přitáhla několik klacků k ohništi. Poté se proměnila zpět v elfku. Klacky postavila do tvaru strážního ohně a proměnila se v malého červeného dráčka. Alfirin lehce ohrnula pysk na důkaz pohrdání. Dráček zatřepal křídly, proletěl kolem nabručené Alfirina plivl pár ohnivých jisker do ohniště. Dřevo se rozhořelo a Anee se proměnila zpátky v elfku. ,,No tak bručoune nebuď na mě naštvaná.“ Alfirin krátce štěkla a lehla si k ohni. ,,Jsi poslední dobou pěkně lenivá slečinko, budeme s tím muset začít něco dělat.“ Anee u ohniště svlékla své šaty a ladně skočila do vody. Noční koupele si v posledních týdnech zamilovala stejně jako tohle místo. Byl tu klid a bezpečno, nic čeho by se měla obávat. Měsíc svítil na světlou pleť elfky, která se zrovna potírala směsicí bylinek a lučního kvítí. Alfirin zvedla občas krátce hlavu a zavětřila, aby zkontrolovala zda je okolí opravdu klidné a bezpečné.Anee si akorát oplachovala vlasy, když se Alfirin zvedla a začla vrčet. Anee sebou poplašeně škubla. Pozorovala vlčici, která znepokojeně nasávala pach, který jí velice znervózňoval. Srdce se jí divoce rozbušilo tenhle pocit letmo znala. Vždy když se s Alfirin vracely zpět do Sherdonu měla divný pocit. Teď to však bylo jiné. Žaludek se jí sevřel. Empatie je sice dobrá věc, ale né v momentě kdy cítíte strach. Anee se co nejtišeji vrátila na břeh. Pohladila Alfirin, oblékla se a poté proměnila. Zavětřila.Konečně ucítila ten pach, který Alfirin tolik znepokojoval. Byl opravdu zvláštní. Nebyl přímo lidský, ale ani né zvířecí či skřetí. Byl jiný sama Anee ho neznala. Alfirin zakňučela a udělala pár kroků kupředu. Anee jí následovala, věděla, že v ohledu útěku a vyhnutí se tomu, co mělo tak podivný pach byla Alfirin lepší. Alfirin je však dovedla do hraničářského tábora. Anee zavrčela, nechtěla tam zůstat. Chtěla zpátky – do Sherdonu. I přes silný protest Alfirin se přece jen vydali směrem do Sherdonu, ačkoliv musely vstříc tomu neznámému pachu. Obě byly ostražité. U Soví skály dokonce onen pach ztratily. Ovšem pár honů před Sherdonem nasály nový pach. Příjemný a velice podmanivý. Šel směrem od Ivory a Anee neuvěřitelně přitahoval. Anee se po chvilce váhání rozhodla zjistit, co to za onu krásnou vůni je. To se však nelíbilo Alfirin. Ohrnula pysky a zuřivě na ní zavrčela. Nebylo jen varovné, byl to tvrdý odpor proti tomu, aby se k Ivory vydala. Anee se ovšem nedala odbýt, vrčení i ukázku zoubků jí oplatila. Nechtěla ustoupit ani jedna, tak se strhla menší rvačka, která skončila tím, že Anee Alfirin donutila podřídit se, ovšem za jakou cenu. Alfirin se vydala do Sherdonu, zatímco samotná Anee směrem k Ivory. Byla napjatá jak tetiva luku, žaludek se jí opět stahoval, ale tentokrát jinak. Byl to zvláštní pocit, který v tu chvíli nedokázala popsat. Až u starého loveckého srubu poznala kdo má tak podmanivou vůni – Isabell. Přišla jak nejblíže mohla, zcela omámená její vůní, její krásou a dokonalostí. Byla oděna v bílých dlouhých šatech. Černé vlasy jako havraní peří jí v hustých vlnách padaly přes záda až pod zadek. Anee bušilo srdce jako o závod, nikdy před tím neviděla nic nádhernějšího. Měla pocit jakoby viděla anděla a toužila se s ní setkat. Proměnila se tedy v elfku a vydala se za onou neznámou. ,,Slečno?“ Oslovila jí nesměle s fanatickým pohledem v očích. Isabell se otočila . . . V pomněnkově modrých očích byl výraz překvapení. Nadzvedla lehce tenkou linku obočí, která dala tváři nový výraz. Byl to výraz, který byl překvapený troufalostí té malé hnědovlasé elfky. Anee nebyla nikdy zvlášť ošklivá, ale vedle Isabell by byl ošklivý snad každý. Anee na ní stále fascinovaně zírala. Díky tomu přestala vnímat své okolí a i přítomnosti dvojice za jejími zády. Isabell jen nepatrně zavrtěla hlavou, pousmála se. ,,Copak chceš děvčátko?“ ,,Já, já,“ zakoktala se Anee. ,,Neměla by jste se sama v noci toulat po lesích.“ Vykoktala ze sebe. Ise se koutky ještě o trochu víc zvedly a utvořily výjev démonického úsměvu. Udělala pár kroků k Anee a pohladila jí po tváři. ,,Né děvčátko to ty by jsi se neměla potloukat v noci po lese.“ Pravila sladkým hlasem, usmála sem a kývla. Tím dala pokyn statnému muži, který praštil Anee klackem po hlavě. Anee padla k zemi – rána jí omráčila. [/i]

Probudila se v chladné jeskyni. Hlava jí třeštila jak střep. Zkřivila bolestivě tvář a pokusila se pohnout, ovšem bránila jí v tom lana. Zamrkala a rozhlédla se kolem. Byla to poměrně nijak velká jeskyně, mokrá - kousek dál od Anee bylo slyšet jak kapky vody dopadají na zem. Ať hleděla jak hleděla kolem neviděla žádnou osobu. Strach ani rozum jí nedovolily promluvit. Místo toho se co nejvíce soustředila na proměnu. Byla to jediná možnost jak se z provazů dostat. Bylo to tentokrát těžší než kdykoliv jindy. Proměna - pro ní zcela přirozená věc, nyní byla nemožná stejně jako pokus projít zdí. Po nějaké době se přeci jen povedlo. Rozkousala nejprve provazy na předních packách, zavětřila a ucítila pach člověka kus od ní. Proměnila se tedy zpět. Rozvázala si provazy(což jí dalo zabrat další čas). Pak si sedla a zůstala sedět. Nevěděla kdo je ještě v jeskyni, ale věděla, že je blízko a nebylo třeba riskovat. Vyčerpaní jí bohůmžel(možná snad bohům dík) ukolíbalo ke spánku. ,,JAKTO, ŽE NEMÁ PROVAZY?!“ Anee sebou cukla, otevřela oči, které ihned vytřeštila. Stála před ní ona, v ruce bič a v očích zuřící výraz. Po jejím pravém boku stál tiefling, na hlavě měl černou kápi a ruce zkřížené na hrudi, po levém boku stála malá hobitka, byla bledá, v očích měla směs nechápavého výrazu se zděšením. ,,Já, já něvím Išabell já něvím jak oňa mohla..Já.“ Koktala, očividně nevěděla co říct. ,,Tak ty nevíš?!“. Hobitka se přikrčila ,,Išabell já vášně něvím.“ Zakňourala. ,,Proměnila jsem se.“ Hlesla Anee na obranu hobitky. Isabell odvrátila rozzuřený pohled od hobitky k Anee. ,,Cože?!“ ,,Já, já proměnila jsem se.“ Isabell zvedla obočí. ,,Ty umíš kouzlit?“ ,,Né já se, umím měnit svou podobu.“ Isabell si jí chvíli prohlížela zamyšleně. ,,Chci to vidět! Ukaž mi svojí proměnu!“ Rozkázala panovačně. V blízkosti Isabell se Anee též špatně soustředila, ale měla alespoň již volné ruce i nohy. Poskočila tedy blíže a proměnila se ve skoku. Dopadla a zacouvala zpět. Isabell si jí přeměřila pohledem. ,,Nic víc neumíš?“ Anee se proměnila zpět a předvedla pár proměn v různé druhy dráčků a nakonec se proměnila v pavouka. To se Isabell samozřejmě zalíbilo. ,,Nechám si tě jako mazlíčka.“
Tak se stala Anee Isabellinou hračkou. V proměně v pavouka byla skoro permanentně a časem dokonce přestala vnímat čas, po který byla s Isabell. Měla jí stále u sebe, účastnila se jejích přepadení a lákání nevinných obětí, ale nic jí nepřišlo divné. Měla zatemnělou mysl Isabellinou krásou a kouzlem. Kdo ví jak brala Isabell jí, ale nic netrvá věčně.
Jednoho dne dala Isabell Anee volno, aby mohla užít den jak chtěla a to bylo chybou. Anee bloudila lesem jako tělo bez duše, zjistila, že bez Isabell je jen pouhé nic v obrovském světě. Proměnila se tedy ve vlčici s touhou ucítit alespoň pach své paní. Necítila však nic. Doběhla tedy na skalní převis a dala se do žalostného vytí. Pak si sedla a zaposlouchala se do vlastní ozvěny Za chvilku se ozvala odpověď. Tou odpovědí byla Alfirin. Srdce Anee pookřálo. Jak jen mohla zapomenout na svojí nejmilovanější. Rozběhla se rychle na sever, odkuď bylo slyšet Alfirino volání. Utíkala co jí nohy stačily a za pár honů se konečně s Alfirin setkaly. Alfirin se na ní radostně vrhla. Anee se tedy proměnila zpět, lehla si na zem a nechala se oblizovat od vlčice. ,,Jak jsem tě jen mohla opustit, odpusť mi drahá.“ Alfirin štěkla a poskočila. ,,Nemůžu jít daleko, budu se do západu slunce vrátit.“ Alfirin znovu štěkla, poskočila směrem k ní a lehce jí kousla do nohy. ,,Dobrá vždyť už běžím.“ Jedním skokem se proměnila zpět ve vlka a uháněla směrem za Alfirin.
Zastavily se až ve Větrných vršcích. Alfirin si sedla a zavyla. Po chvilce se začly ozývat odpovědi a postupně s nimi přicházeli i vlci. Anee užasle pozorovala shromažďující se smečku. Alfirin na ní významně koukla a zavrtěla ocáskem. Konečně měla svojí smečku, kterou si vždy přála. Samozřejmě, proč by také neměla. Vždyť jí Anee opustila. Anee ze zamyšlení probral až štěkot Alfirin, podívala se na ní a pochopila. Nejvyšší čas vrátit se zpátky k Isabell. Chtěla se s Alfirin rozloučit, ovšem ta se místo rozloučení rozběhla směrem zpět a s ní i celá smečka. Anee vše konečně došlo – Alfirin chtěla, aby se vrátila. Až při běhu se smečkou znovu pocítila svojí milovanou volnost. Užívala si to a když jí smečka opět opustila zastesklo se jí. Nechtěla být pavoukem, nebyla ráda pavoukem. Ona byla vlk a potřebovala svojí volnost. Najednou si uvědomila jak je Isabell špatná a co vše koná. Rozhodla se s tím skoncovat, avšak nebylo to nejlehčí. Měla jí svým způsobem ráda, možná jí snad i milovala pro její krásu? Sama Anee nevěděla co k Isabell vlastně cítí. Věděla jen to, že chce pryč od ní. Napsala na kus pergamenu vzkaz, položila ho na pařez, kde se vždy s Isabell setkávala a dokonce jí tam nechala malého vzácného pavoučka jako dárek. Pak se proměnila zpět ve vlčici a vydala se do Sherdonu – byl nejvyšší čas vrátit se domů.[/i]

Ambra
Druidka ze Sherdonského hájku, které si Anee zprvu vůbec nevšimla. Kdo by se jí také všiml? Vracívala se do hájku převážně v noci a na víc nikdy nebyla na první pohled nijak zajímavá.Anee se s ní poprvé setkala za první jarní bouřky v roce 1510.

Běžela zrovna od Tartenu když zahlédla osamělou vlčici sedící u potoka. Doběhla tedy blíže k ní a proměnila se. Foukl vítr a vlčice se otočila po směru neznámého pachu. Jakmile Anee spatřila, naježila se, sklopila uši a začla výhružně vrčet. ,,Klid holka, nechci ti ublížit.“ Udělala k ní krok a natáhla ruku. Vlčice ještě chvilku vrčela a pak opatrně udělala krok blíže k Anee. ,,Neměla bys tu být tak sama, začíná se zatahovat bude asi pořádná smršť a na víc bude brzo tma.“ Vlčice zvídavě očuchala dlaň Anee. ,,Jsem jedna z vás, nemusíš se bát.“ Opatrně se jí pokusila pohladit, ale vlčice se stáhla. ,,No tak.“ Vlčice udělala zase krok vpřed a znovu jí očuchala. Anee se ani nehla, jen jí pozorovala. Vlčice nakonec přišla ještě o kousek blíže a nechala se pohladit. ,,Pojď se mnou do hájku, bude to vážně veliká bouřka, nejspíš.“ Vlčice však nesouhlasně štěkla a lehla si. ,,Nemůžu tě tu jen tak nechat, no tak pojď ..“ Anee se rozhlédla, obloha byla černá a nevěštila nic dobrého. ,,No tak! Chceš snad, aby se ti něco stalo?“ Vlčice se z ničeho nic zvedla a s radostným vrtěním ocasu se vydala směrem za Anee. Anee se otočila za vlčicí. Kousek opodál stála menší dívka zahalená v zeleném hávu. ,,Zdravím, já omlouvám se, to je vaše vlčice?“ Dívka kývla a pohladila vlčici. ,,Ah čekala na vás, snažila jsem se jí přemluvit, aby se mnou šla do hájku, bude to asi pořádná mela.“ Kývla směrem k nebi. ,,To tancavë,“ přikývla neznámá. ,,Do hájku to už nestihneme, tadyhle kousek je jeskyně kde by jsme se mohly schovat, můžete se přidat, teď už to nestihnete.“ Měla pravdu ta dívka, zvedl se prudký vítr a z nebe se vylily velké kapky. ,,Tak honem.“ Zvedla a společně se rychlejším krokem daly směrem na východ. Šly mlčky, neznámá si natáhla kapuci přes hlavu a pevně držela plášť u těla, vlčice se krčila u ní a Anee měla smůlu(neměla ani kapuci, ani plášť). Do jeskyně došly všechny tři pěkně promáčené. Venku mezitím řádila řádná bouřka. ,,Uff,“ oddechla si Anee a rozhlédla se. Neznámá zatím stáhla kapuci a zamumlala kouzlo, po jehož vyslovení se kolem ní zjevilo světlo. Anee udělala to samé a rázem nebyla jeskyně vůbec temná. Usmály se na sebe a Anee měla konečně větší možnost si jí prohlédnout. Nebyla to lidská dívka jak si zprvu myslela, ale byla to hnědovlasá, zelenooká elfka. ,,Myslím, že tu od minule zbylo nějaké dřevo, tak snad budeme mít štěstí.“ Anee sebou mírně trhla a následovala jí dál do jeskyně. A opravdu – na konci bylo místo pro ohniště, u kterého bylo naskládané dřevo. ,,Ještě, že jsme ho minule vzaly hodně, že Limbo?“ Elfka shodila batoh(který byl schovaný pod promoklým pláštěm) k jedné větší kládě, která budila dojem lavičky. Poté se otočila k Anne. ,,Můžeš jít blíž, neukousnu tě.“ Anee udělala pár krůčků blíže k ní. ,,Já jsem Ambra a tohle Limba,“ představila se s kývnutím. ,,Anee..“ Odkývla nazpět a pousmála se. ,,No vypadá to, že tu spolu strávíme asi celou noc, venku to pěkně bouří.“ ,,Ano, to bouří, jen já..“ Ambra zvedla lehce obočí ,,Ano?“ ,,ale nic.“ Ambra se dala do přípravy ohniště, zatím co se Anee usadila pohodlně na kládu a rozhlédla po jeskyni. ,,Býváte tu často?“ ,,No občas ano, tedy když nejsme na cestách nebo tak různě.“ ,,Aha, já, že to tu vypadá hezky.“ Ambra zamumlala kouzlo a dřevo se rozhořelo. ,,Hezky? Pár polen a ohniště.“ Anee pokrčila rameny a pohladila vlčici, která kolem ní prošla k Ambře. ,,Co jsi vlastně zač Ambro?“ ,,Já? Druidka, pokud se to tak dá říct.“ Usmála se. ,,Aha, ale né Sherdonská?“ Ambra zavrtěla hlavou ,,Kdepa právě, že Sherdonská.“ ,,Já tě tam, ale nikdy neviděla.“ ,,Nejsem tam tak často a když už tak většinou přijdu v noci. Mimochodem ty jsi ze Sherodnu?“ Anee kývla ,,Jojo, dokonce jsem se tam narodila.“ S úsměvem se zahleděla do plamenů ohně. ,,Ahá, tak to jó.“ Následovala delší chvíle ticha kdy obě tupě zíraly do ohně. ,,Nemáš hlad?“ Přerušila ticho Ambra. ,,Trochu jo,“ lhala měla obrovský hlad. Ambra se pousmála a vstala. ,,Mám tu sebou sušené maso jíš ho?“ ,,Samozřejmě!“ ,,No tak já nevím, že?“ ,,Tak teď už ano.“ Ambra jí podala pár proužků sušeného masa a kus pšeničného chleba ,,Hanta,“ usmála se Anee. ,,Není zač.“ Anee se s chutí dala do jídla. Po jídle si dlouho vyprávěly příběhy, které zažily. Teprve až k ránu se odhodlaly ke spánku. Bouřka byla sice již dávno pryč, ale víčka byla těžší nežli kamení. Slunce bylo již dávno na obloze, když se Anee probudila. Ambra s Limbou byly již dávno pryč. Odešly bez rozloučení a ani vzkaz nenechaly. Anee si tedy sbalila své věci a vyšla z jeskyně do slunného dne
[/i]

Ambra - učeň
Anne častokrát sedívala s Alfirin dlouho do rána u ohně v hájku a čekala, že se Ambra objeví. Avšak marně. Nebylo po ní ani vidu ani slechu, jakoby se snad společně s Limbou propadly do země. Anee to již chtěla vzdát, ale Lothian s Azharem dali, aby se přece jen opět setkaly.

Alfirin vesele poskakovala za motýlem zatímco Anee seděla pod stromem a pročítala knížku. ,,Co tady tak sama?“ Vyrušil jí známý hlas. An sebou trhla a ohlédla se. Stála u ní Ambra a pobaveně se uculovala. ,,Jé aiya Ambra, já no něco jsem si tu četla,“ pousmála se a zaklapla knihu. ,,Něco zajímavého?“ Otázala se zvídavě Ambra. ,,No něco o kouzlech, abych uměla také něco jiného než vyčarovat si světlo.“ ,,Můžu?“ Natáhla Ambra ruku po knížce. Ann kývla a podala jí knížku. Ambra si jí prohlédla a otevřela. ,,Ty si mi nemohla nic říct potvoro?“ Alfirin se přivlnila omluvně k Anee a namáčkla se na ní s kňučením.,,To víš, že nejsem naštvaná krásko,“ drbkala jí s úsměvem. ,,Hele Anee? A to ti rodiče nic nenaučili?“ An zvedla k Ambře hlavu, ale při tom dál drbkala Alfirin. ,,No Eruner mi učil střílet z luku a chtěl mi naučit s scimitarem, ale Annis byla proti. No a Annis mi učila znát bylinky a léčivá kouzla, ale teď už několik let nic.“ ,,Hm, hm,“ promnula si Ambra zamyšleně bradu. ,,A co bys řekla tomu, kdybych tě vzala do učení?“ Anee se zeširoka usmála. ,,To bych byla strašně ráda!“ ,,Dobrá, ale budu muset zařídit pár věcí, po Karathe se toulá má sestra,“ odmlčela se krátce. ,,Nénlor, taková černovlasá s lukem a já jí potřebuju najít. Mimochodem ta by tě pak mohla učit střílet z luku co ty na to?“ Anee souhlasně kývala. ,,Byla bych strašně ráda, vážně.“ Ambra se usmála. ,,V dnešní době to chce, sama jistě víš co se v noci toulá lesem ne? Hlavně ať tě ani nenapadá se v noci toulat!“ Anee kývla a myšlenkami krátce zabloudila k Isabell. ,,Dobrá tedy?“ Cukla sebou a se zaraženým úsměvem jí kývla. ,,Dobře tak tohodle úplňku v jeskyni jako jsme byly poprvé tancavë? Tvá přítelkyně je samozřejmě zvána taky.“ ,,Tancavë, budeme tam obě.“ ,,V tom případě pro teď namárië..“ ,,Namárië Ambra.“ Alfirin za odcházející Ambrou párkrát štěkla. ,,Hm to je zvláštní koukej, ona nemá hnědé vlasy, ale měděné!“ A opravdu, jak slunce dopadlo na její vlasy, zářily jasným měděným odleskem. ,,No vidíš Alfirin a jsme v učení..“