Thalie

„Jorhunde, počkej na mě!“ Křičelo děvče a utíkalo za mládencem, který si vykračoval zasněženým lesem. Zastavil se a usmál. Asi třináctiletá dívka se silným copem rusých vlasů, oblečená v teplých šatech a kabátku z medvědího kožichu za ním utíkala, seč jí síly stačily. Když k němu konečně doběhla, zastavila se, opřela rukama o kolena a zadýchaně ze sebe vypravila: „Už zase... jsi chtěl jít... beze mě.“
„Ale notak, sestřičko, přece víš, že tohle není pro holky.“ Rád ji škádlil, prestože věděl, jak to nesnáší.
„Na to ti kašlu, Jorhu! Máma říkala, že můžu chodit s váma a strejdou kdykoli budu chtít. A střílet z luku umím stejnak líp, než ty!“ Už stála zase rovně, bradu vzdorovitě vystrčenou, ruce si založila na hrudi a z jejího hlasu zaznívalo rozhořčení.
„Tak se hned tak nečerti, to víš, že můžeš semnou.“ Řekl a pocuchal jí jednou rukou vlasy na temeni hlavy, až se po něm zlostně ohnala. „Dobře vím, že budeš stokrát radši lovit, než abys pomáhala matce s šitím, ikdyž by se to pro tebe hodilo líp.“
„Ani nevíš, jaký máš štěstí, že jsi můj bratr. Kdybys nebyl, ani nechtěj vědět, co bych ti provedla,“ zamračila se.
„Umlátila bys mě vařečkou?“ Prohodil škádlivě a když uviděl její nazlobený výraz, dal se na útěk.
„Pomóc, honí mě naštvaná hospodyňka!“ Zakřičel posměšně a bavil se tím, jak se ho malá snažila dohnat.
„Jen počkej, až to řeknu tátovi, ty zmetku jeden!“ Zamávala pěstičkou a vzápětí zakopla o kořen, který přes sníh neviděla.
A Jorhund? Ten se smál, až se za břicho popadal.

***

„Dneska jsme byli s Jorhem na lovu a já skolila lišku.“ Hrdě hlásila, když večer celá rodina seděla u stolu v kuchyni. „Opravdu zlatíčko?“ Optala se matka a nalila jí do dřevěné misky plnou naběračku nějaké polévky.
„Přesně tak. Navíc myslím, že má docela pěkný kožich. Třeba by z toho byly dobré boty.“ Odpověděl za sestru Jorhund, ale ta byla tak nadšená, že si ani nestěžovala.
„To je možné, pak se na ni podívám. Zrovna kovářova žena nedávno říkala, že by nějaké boty potřebovala.“
„Ještě štěstí, že máš pořád tolik práce. Mně ryby poslední dobou nějak neberou.“ Zachmuřil se otec.
„Však zase budou, neboj se.“ Konejšila ho matka a když všem dolila polévku, sedla si také ke stolu.
„Vždycky jsme se měli docela dobře, tak co si stěžujete? Měli bychom děkovat Nordovi, že jsme pořád všichni pohromadě!“ Pronesl postarší muž u stolu a ostatní jen souhlasně pokývali. Všichni – až na rusovlasé děvče. „Děkujeme Norde,“ zamumlali sborově, jen malá mlčela.
„A proč mu pořád děkujeme? Vždyť nic neudělal.“ Zahuhlalo děvče a vzápětí dostala od otce výchovný pohlavek, ale protože měl dceru rád, nedal do toho skoro žádnou sílu.
„Takhle nemluv, Bereniko, přivoláš na nás neštěstí.“ Pokáral ji a ona jen sklopila pohled.
„Jen díky Nordovi máme co jíst, kde bydlet a přežíváme tak dobře zimu. To on dohlíží na naše domovy.“
„Ale no tak se nerozčiluj, tatínku, ona je přece jen ještě malá a na víru má času dost.“
Berenika přimhouřila oči, sevřela rty, ale mlčela. Mlčela tak jako vždycky, když na tohle přišla řeč.

***

Když byli po jídle, přesunuli se ke krbu. Bereničina mladší sestra si přinesla hadrovou panenku, zatímco dva její bratři se přesunuli dál a šermovali se dřevěnými meči. Maminka si vzala kus kůže a pustila se do šití, postarší muž se posadil do svého houpacího křesla a zapálil si dýmku. Jen otec, Berenika a Jorhund tiše seděli a nic nedělali.
„Co kdybys zase pověděl můj oblíbený příběh?“ Matka vzhlédla od šití a upřela pohled na postaršího muže v křesle.
„Myslíš ten o princezně Berenice?“ Zeptal se a Berenika se zamračila. „Tu pohádku nemám ráda.“
„Pročpak, dítě?“ Podivila se matka a vrátila se k šití.
„Proč se musím jmenovat po nějaké změkčilé princezně? Proč jsem nemohla být třeba Brunhilda, jako ta statečná válečnice?!“ Rozčilovala se Berenika, ale vzápětí se zase uklidnila. „Radši zase pověz o tom, jak jsi tenkrát skolil toho velkého medvěda úplně sám nebo o tom rytířovi Dei- ananga, strejdo!“
„No, to bych mohl.“ Usmál se a začal vyprávět. Byl moc dobrý vypravěč a proto mu všichni bez dechu naslouchali. A Berenika ze všech nejpozorněji, protože měla svého strýčka nejradši.

Když byli zase jednou na lovu, všimli si malých stop, které směřovaly k jedné jeskyni. Usoudili, že by bylo lepší držet se dál a proto lovili na jiném místě, než byli zvyklí. To se jim nakonec vymstilo.
„Strejdo? Jorhu?“ Začala Berenika nejistě, když už měla pocit, že chodí pořád dokola.
„Vy víte, kde jsme?“ Rozhlížela se kolem, ale ani jeden strom nebo kámen jí nebyl povědomý. Dokonce ani stopami už se nemohli řídit, protože byly všude, jak tam tak neustále bloudili. Začínalo se stmívat.
„Jasně, že to vím. Byl jsem tu už hodněkrát.“ Vytahoval se Jorhund, nechtěl si přiznat, že se ztratili.
„A kde je Thorm?“ Zeptala se zas.
„Jak to mám vědět? Běžel za tím zajícem, třeba už je doma.“ Jorhund začínal být podrážděný.
„A co když se taky ztratil?“
„My se neztratili!“
„Nechte toho, oba. To dítě má pravdu, je na čase si to přiznat.“ Strýc se zachmuřil. Jorhund mlčel.
Ozvalo se nějaké podivné štěbetání.
„Slyšíte to?“ Berenika vykulila oči a rozhlížela se. Nic neviděla, ale zdálo se, že ty zvuky jsou všude kolem nich. I oba muži zpozorněli.
„Bereniko, za mě.“ Rozkázal strýc tónem, který nepřipouštěl námitky a Berenika ihned poslechla.
„Nevím, co to je, ale asi to nezvládneme sami, takže... až ti řeknu... až se objeví... zabavíme je a ty poběžíš domů a přivedeš pomoc.“
„Ale já chci taky bojovat!“
„Bereniko, buď rozumná. Jestli je zvládneme, dobře. Jestli ne, ty jsi z nás nejrychlejší. Takže utečeš.“
„Ale já-“
„Žádné námitky. Prostě-“ Zarazil se, když uslyšeli výkřik a divné pochechtávání se.
„To byl Thorm?“ Berenika najednou dostala strach. Už jí nepřipadalo jako dobrý nápad bojovat.
„Určitě ne,“ řekl Jorhund, ale nebyl si tím až tak jistý. A zrovna v tu chvíli se z keřů kolem vynořila skupinka skřetů.
„Bereniko, teď... utíkej.“ Zavelel strýc, založil šíp do luku a zastřelil jednoho ze skřetů. Jorhund zatím vzal menší sekyru, kterou měl u pasu.
„BĚŽ!“ Houkl na Bereniku a pustil se do boje s prvními skřety, kteří k němu přiskočili. Strhl se boj, ale to už Berenika neviděla. Utíkala tak rychle, jako by měla v patách samotnou smrt. Byla vyděšená, zmatená a vůbec nevěděla kam běží. Později jí připadalo jako zázrak, že tenkrát trefila domů.

Seděla na molu a nechala mořský vánek, aby odvál z její mysli všechny chmury. Chtěla, aby ta bolest zmizela, ale nic nepomáhalo.
Měli bychom děkovat Nordovi, že jsme pořád všichni pohromadě? A za co mu mám děkovat teď, strejdo, když jsem o vás přišla? Je to moje vina. Neměla jsem utíkat, měla jsem být silnější, ochránit vás... Rozplakala se, ale rychle se zase utišila a otřela si slzy rukávem, než stačily zmrznout.
Už nebudu plakat. Budu tak odvážná jako vy a stejně tak silná. Ochráním maminku a tatínka a taky všechny ostatní tady. A budu... budu jako ti rytíři z tvých příběhů. Přesně taková. A začnu hned.
Vstala a utíkala rovnou ke kováři, o kterém věděla, že byl kamarádem jejího strýce.

***

„Umíš kovat i šperky?“
„Já ne, ale můj syn ano. Chceš snad nějaký?“ Usmál se při myšlence, že se ta divoška možná začne chovat jako dívka.
„Ano, chci řetízek s přívěskem draka. Zvládl by to ukovat? A ještě jedna věc. Chci se naučit bojovat s mečem.“ Řekla rozhodně a kovář si povzdychl. Takže pořád stejná...
„Bojím se, že ho ani neuneseš, ale možná bys mohla trénovat s mým synem, pokud na tom trváš.“
„Trvám.“
„No jak chceš... Tak přijď za týden, to už to snad bude.“ Berenika přikývla a kovář se vrátil ke své práci. Už stála ve dveřích, když dodal: „Víš, že jsi úplně stejná, jako býval tvůj strýček?“
Poprvé po dlouhé době se usmála.

Už uběhlo pět let od strýcovi smrti. Berenika si vykračovala po městě s novým mečem u pasu a pod oblečením, skrytý očím ostatních, se jí na krku houpal dračí přívěšek. Za ty roky zesílila, vlasy měla zase o něco delší (ale stále svázané v praktickém copu) a i s mečem se naučila docela obstojně zacházet. Luk už do ruky od posledního lovu nevzala.
„Bereniko!“ Uslyšela ženský hlas a zarazila se. Ohlédla se a všimla si robustní ženy, která za ní pospíchala.
„Tady jsi! Pořád jsem ti nestačila poděkovat za to, že jsi pomohla mému muži.“
„Ehm, to nic nebylo, paní.“ Rozpačitě se usmála.
„Ale bylo, nebýt tebe, už by asi nebyl naživu.“
„Bylo to jen zvíře a já byla nahodou poblíž. Neděkujte mi, děkujte bohům za to, že jsem tam byla.“
Vždyť je to pravda... nic to nebylo. Jak mám sloužit světlu, když se tu nic neděje? Já vím, že i tady je potřeba pomáhat a nezáleží na tom, kde jsem, ale...
„Když to říkáš... ale stejně jsem ti vděčná. No, tak já nebudu zdržovat. Ale kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš.“ Žena se na ni mile usmála a odkráčela, aniž by vyslechla další námitky.
Copak to dělám pro vděk? Berenika si povzdechla a zamířila domů.

***

Když ráno klečela ve svém pokoji, čelem k otevřenému oknu a modlila se, matka tiše pootevřela dveře a počkala, než Berenika skončí. Takhle to dělala každé ráno.
„Jsem ráda, že už ses umoudřila a konečně pochopila, jak je víra důležitá.“ Usmála se.
„Ano, máš pravdu, dostala jsem rozum.“ Ale není to Nord, kdo má mou věrnost... pomyslela si s trochou znechucení nad matčinou radostí.
„A proto hned teď odcházím.“ Oznámila rozhodně a matka se zmohla jen na překvapené zamrkání.
„To myslíš vážně?“
„Smrtelně.“ Pevně se matce na chvíli zadívala do očí, než se začala balit.
„Nechceš si to rozmyslet? A to se ani nerozloučíš?“
„Ne, rozluč se za mě. A řekni všem, že je mi to líto, ale prostě jsem musela odejít.“
„Nikdy jsi nebyla dál než v lese, jak chceš-“
„Prostě věřím Světlonoši.“ Řekla a myslela to zcela vážně, ikdyž nikdy dřív nad tím tak přímo nepřemýšlela.
„Komu?“ Podivila se matka, ale to už měla Berenika sbaleno. Pobrala si věci a vytáhla přvěsek z pod oblečení. Už nenosila sukně tak, jako když byla malá, ale dala přednost praktičtějšímu oblečení.
„Dei-anangovi. Sbohem, matko, snad se ještě uvidíme.“ Vlažne se rozloučila a vyrazila z domu. Šlapala dlouho, až do soumraku, ikdyž jí sníh bránil v chůzi a ruka těžkla pod pod tíhou jejích věcí. Jen vlastní vzdor, odhodlání a vztek jí dovolil jít tak dlouho.
Dnes poprvé budu úplně sama, ale nebojím se, Světlonoši. Jsou mnohem důležitější věci, než je strach. A já jim jdu konečně vstříc.

O nějaký ten měsíc později, když dorazila do Ivory, začala zkoumat okolí a seznámila se s několika trpaslíky...

Byla zrovna na cestě z Sherdonského hájku - sídla druidů. Nesla totiž arcidruidovi balíček od starosty Ivory. Právě se tam přes les vracela. Ještě zbývalo dost času do soumraku, i přesto však přidala do kroku. Nechtěla potkat černé nebe poseté hvězdami, nechtěla zabořit meč do těl nočních nestvůr. Nebála se - na to byla snad až příliš odvážná - ale věděla, že někdy odvaha nestačí, že ani ona na všechno sama nestačí. Ani přes den však nebylo v lese úplně bezpečno. Skřeti se schovávali s houští a divoká zvěř se také snadno vyplašila. Proto šla v plné zbroji, s mečem a štítem v rukou. Vánek si pohrával s jejími krátkými rudými vlasy, ale ne že by jí na tom záleželo. Prostě šla a narušovala ticho lesa řinčením zbroje. Už byla blízko. V jednu chvíli pomýšlela na studené pivo zdejšího hostince a v příštím okamžiku ztuhla úlekem. Nevěřila svým očím, když zjistila, že před ní sedí obrovský, stříbrný drak. Značnou chvíli na něj jenom zírala s otevřenými ústy, neschopna slova a pohybu. Možná to nebyl strach, spíše překvapení, ale zastihlo ji nepřipravenou a ona věděla, že by nemělo smysl ani pozvednout meč proti nečemu takovému. A pak drak promluvil.

"Samice a s mečem?" Vyhlížel spíše pobaveně než nepřátelsky, přesto se však Berenika zmohla jenom na vykoktání několik slov. Řekla přibližně: "Ty mluvíš?" Draka očividně urazila.

"No dovol, jistěže mluvím. My draci jsme řeči učili vás všechny." Konečně se trochu vzchopila a drakovi se omluvila. Její ztracená sebejistota se začala pomalu vracet.

"Co tak sama v lese?" zeptal se drak a naklonil svou hlavu blíže k ní.

"Byla jsem jen navštívit druidy." odvětila.

"Je Naeril doma?" Na okamžik se zamyslela, než jí došlo, že je to jméno arcidruida.

"Ano," řekla tedy.

"Výborně. Potřebuji si s ním promluvit o ruinách zamořených nemrtvými." Ani ji nepřekvapilo, že ten starý druid se domluví i s draky. Občas i jí ti "objímači stromů" (jak jim říkali její přátelé trpaslíci) naháněli strach.

"Nemrtví v ruinách? To je příšerné."

"Ano. Mohla bys pomoct maličká? Řekni vesničanům, aby se drželi dál od ruin Margoldu."

"Ráda vám pomohu."

"Děkuji." To prosté slovo jí trochu překvapilo. Za co by měl mocný drak děkovat obyčejné ženské? Za takovou maličkost?

"Není zaco." zavrtěla hlavou a sledovala draka, který přeletěl na nedaleký balvan. Rozloučila se a vydala se směrem k městu. Kdyby jí něco napadlo, asi by jí to zastihlo nepřipravenou. Pořád byla mimo sebe z toho zážitku.

Tak tohle mi trpaslíci neuvěří. Pomyslela si a zrychlila ještě víc, aby se už s nimi co nejdříve setkala a mohla jim všechno povyprávět...