Harlequinovo tajemství
Posted: 11:18 09. Dec 2013
Hospodská povídačka, co dává hostinskej k dobru v hospodě "U škopku"
Během roku 1524 se v hospodě „U škopku“ začal objevovat muž ve středních letech. Ničím se příliš nelišil od místní sebranky. Měl akorát starou loutnu a malého, špinavého psa, kterého asi potkal někde na cestě. Sedíval v koutě a koukal do zdi. Jednou se k němu přitočil opilý námořník a povídá:
„Je mi smutno, stejská se mi po moři,“ s čímž položil ruku na jeho rameno.
„Naše loď kotví a kapitán nechce vyplout, škyt…“
Muž s loutnou se otočil a zahrál námořníkovi veselou píseň. Někdo se k němu přidal na místní klavír.
...a když je námořník za velkou louží,
po našich holkách strašně touží,
na moři se dlouho plouží,
dá si rum a zas mu slouží, hej…
píseň měla několik slok…
Hospoda propukla v jásot. Námořník vzal servírku za pas a hodili si spolu kolečko.
Když vše utichlo, hudebník se došoural ke klavíru, aby se potkal s pianistou. Tápal okolo klavíru, jako kdyby byl slepý. Nikoho však nenašel.
„Hele, Franc,“ zadrmolil jeden štamgast na druhého.
„Toho znám, ten je dočista slepej.“
„Fakt jo, jo asi máš pravdu, potkávám ho v přístavu, když prodávám – sedí furt naproti jednomu domu v přístavu, jako kdyby na někoho čekal.“
Franc mávnul rukou a začal se věnovat Tlustý Martě.
Slepý hudebník si sedl ke klavíru a přejel rukou po jeho krytu. Ruce se mu zastavily na hromadě svitků. Jeden z nich rozvinul a přejel po něm rukou, na jeho tváři se objevil úsměv.
Za ním se vynořil místní vyhazovač.
„Ty nic nebrat, ty jenom kuk, chápat to?“
„Ten se na nic nekoukne, je úplně slepej,“ rozchechtal se opilej Franc u vedlejšího stolu.
Slepý hudebník smotal svitek a vrátil ho zpět. Vstal a vytratil se tiše z hospody.
Později ho někdo zahlédl, jak si vždy půjčil jeden ze svitků a u stolu ho studoval. Místní ho měli za blázna, protože několikrát narazil do hostů a upadl na ulici. Tvrdili, že byl slepý, ale měli ho rádi, protože je bavil hrou na loutnu.
Kolem roku 1527 přestal do hospody docházet. Někdo ho viděl odplouvat.
Během roku 1524 se v hospodě „U škopku“ začal objevovat muž ve středních letech. Ničím se příliš nelišil od místní sebranky. Měl akorát starou loutnu a malého, špinavého psa, kterého asi potkal někde na cestě. Sedíval v koutě a koukal do zdi. Jednou se k němu přitočil opilý námořník a povídá:
„Je mi smutno, stejská se mi po moři,“ s čímž položil ruku na jeho rameno.
„Naše loď kotví a kapitán nechce vyplout, škyt…“
Muž s loutnou se otočil a zahrál námořníkovi veselou píseň. Někdo se k němu přidal na místní klavír.
...a když je námořník za velkou louží,
po našich holkách strašně touží,
na moři se dlouho plouží,
dá si rum a zas mu slouží, hej…
píseň měla několik slok…
Hospoda propukla v jásot. Námořník vzal servírku za pas a hodili si spolu kolečko.
Když vše utichlo, hudebník se došoural ke klavíru, aby se potkal s pianistou. Tápal okolo klavíru, jako kdyby byl slepý. Nikoho však nenašel.
„Hele, Franc,“ zadrmolil jeden štamgast na druhého.
„Toho znám, ten je dočista slepej.“
„Fakt jo, jo asi máš pravdu, potkávám ho v přístavu, když prodávám – sedí furt naproti jednomu domu v přístavu, jako kdyby na někoho čekal.“
Franc mávnul rukou a začal se věnovat Tlustý Martě.
Slepý hudebník si sedl ke klavíru a přejel rukou po jeho krytu. Ruce se mu zastavily na hromadě svitků. Jeden z nich rozvinul a přejel po něm rukou, na jeho tváři se objevil úsměv.
Za ním se vynořil místní vyhazovač.
„Ty nic nebrat, ty jenom kuk, chápat to?“
„Ten se na nic nekoukne, je úplně slepej,“ rozchechtal se opilej Franc u vedlejšího stolu.
Slepý hudebník smotal svitek a vrátil ho zpět. Vstal a vytratil se tiše z hospody.
Později ho někdo zahlédl, jak si vždy půjčil jeden ze svitků a u stolu ho studoval. Místní ho měli za blázna, protože několikrát narazil do hostů a upadl na ulici. Tvrdili, že byl slepý, ale měli ho rádi, protože je bavil hrou na loutnu.
Kolem roku 1527 přestal do hospody docházet. Někdo ho viděl odplouvat.
