Takže ze spamu slíbená recenze včerejší pohádky.
Tentokrát jsem zabrousil až na druhou stranu zeměkoule a skoukl japonský "
Howl no ugoku shiro" (česká distribuce, není to překlad origo názvu, zní
Zámek v oblacích, překlad je...ee *listuje slovníkem*...Howl z pohyblivého hradu. Myslím
).
Budu stručný - kdo si pamatuje atmosféru starého Čaroděje ze země Oz, tak byť tenhle film s ním nemá nic společného (ani dějem, ani postavami, teda kromě strašáka
), tak mi ho připomněl. Zkrátka neznám jinou (západní) pohádku, které bych ho přirovnal.
Pokud bych měl zabrousit na tenký led psychoanalýzy
, tak je to příběh o různých formách a tvarech Duše a co s ní dokáže udělat láska
. Máme tam jednu starou upjatou duši v mladém těle (Sofie). Taky duši odmítající dospět (Howl). Okoralou duši (tlustá čarodějka) co žila příliš dlouho... Hodně, hodně svérázná je i ministryně (kouzelnice).
Jako červená niť se táhne pohádkou "romantická láska" mezi Silvií (kloboučnice) a Howlem (čaroděj).
První půlka se tedy tváří víc jako pohádka, druhá půlka sklouzne do romantického-psycho-dramatu
.
Hodně věcí je "jen" naznačeno nebo na (racionálního
) člověka vrženo bez hlubšího vysvětlení nebo jen s náznakem a ty se s tím diváku poper (tady jsem na pochybách zda je to zápor, klad nebo mi prostě uniklo něco co nemělo
). Například jak je to s magií a čaroději obecně. Co ty proměny, vztahy s démony, wtf stíny, jak je tvoří apod. Proč wtf válka?
Co bych vypíchl je démon ohně. Chci, chci, chci, chci ho takíííí! Vem si ze mě co chceš a šupej na sporák!
Jeho hláška, když po něm žádá Sofie, aby očaroval dům (mno trosky domu): "...k tomu potřebuju něco tvého. Třeba oči!"
"Cože? Oči?!!!"
"No dobře, tak třeba vlasy."
...
Démonek dostane cop, sní ho, očaruje dům tak, že ohromí Sofii, načež to komentuje: "...a co bych teprve dokázal s tvýma očima!"
Jen teda doporučuju originální znění (v Praze ve Slovanskym domě třeba), protože jinak si těch úžasnejch akcentů neužijete.
