Mlčenlivý Mnich

[Czepulda]

Slovo autora: Příběhy jdou chronologicky za sebou podle různých etap života mnicha Rauca.
------------------------------

„Níž,“ zaburácel Magister a sledoval chlapce shýbajícího se pod kymácející se kládou. Chlapec poslechl a sklouzl o pár palců níž v rozštěpu.
„Připrav se Rauco,“ Magister měl napjatý hlas, ale ve tváři výraz absolutního znudění. Byla to jeho obvyklá póza. Magister Cerebus, či také Vousatý Cer pocházel údajně odkudsi ze Zelených vršků a jeho knír byl jeho vášní a hříchem pýchy, jak tvrdili mnozí. Nicméně byl to excelentní mistr na výuku mladých acolythů. To že se mračil, nebylo nic neobvyklého. Jeho poslední slib mu zakazoval projevovat emoce. Nicméně rozechvělý hlas mu za občasného mrzutého pofrknutí unikl, jelikož před ním stál chlapec, který ho nejen ochromil, ba dokonce rozcupoval na kousky jeho veškerý žebříček očekávání schopností od acolythů. Tenhle kluk měl zbořit ale ještě mnohem větší laťky. To ale teď nikdo vědět nemohl.

„Modlitba Prince světla!“ zavrčel nervózně Magister Cerebus a očekáváním napjal dech. Chlapec začal neslyšně pohybovat rty a odříkávat modlitbu. Ne že by se modlil přímo pod kymácející se několika set librovou kládou, ale začal provádět pohyby Ocul es. Mladí acolythé se učí bojové umění Ocul es za rytmu předčítače. Každý soucvik chvatů a hmatů má jasný rytmus přiřazený ke každé specifické – ať už dlouhé, či krátké- modlitbě. Není proto nemožné naučit tělo aby si cviky pamatovalo stejně automaticky, jako běžní lidé dýchají či pohybují končetinami při chůzi.

Rauco se vyšvihl a v hlavě mu zněla modlitba, prováděl přesně nacvičené pohyby. Sehl se letící kládě a vyskočil na nohy, protáhl se kolem dřevěného kůlu pověšeného na silném řetězu, který mu prosvištěl na půl palce kolem levého ucha. Protočil se na jedné noze a kopem šikmo vzhůru zarazil další útočící kládu až zapraskalo vyschlé, ale tvrdé dřevo jako naříkající starý vlk. Další útok přiletěl ze zadu, chlapec se protočil kolem své osy, a využil sílu klády, aby narazila do předchozí. Obě se utrhly z řetězů. Vyskočil vzhůru a dopadl do rozštěpu zrovna ve chvíli, kdy se nad ním zhoupla původní kláda zavěšená po obou stranách řetězem. Když se vracela napl svaly a postavil se. Ozval se dutý náraz a Magister Cerebus vyskočil na nohy až zapomněl na svou dýmku a ta spadla se zasyčením do vlhkého písku cvičiště.
Už byl připravený smutně, ale stoicky přijmout ztrátu nadějného žáka, když si teprve po pár úderech srdce uvědomil, co se stalo. Kláda chlapce nesmetla a nezlámala mu kosti, jak by býval každý očekával, nýbrž se zastavila o setnutou chlapcovu pěst a v půli praskla.
Vousatý Cer chvíli hledal ztracenou rovnováhu a vzpamatovával se z toho, co právě viděl. Když však našel pevnou půdu pod nohama, opřel se o ni jen, aby mohl chlapec litovat, co právě udělal.
„Tvá pýcha tě zničí!“ začal Magister. „Víš, že pokud acolytha udělá cokoliv nečekaného má Magister právo ho na místě vyhnat z chrámu?“ držel si klidný hlas a to mu dodávalo pocit sebejistoty, jelikož věděl, jak tichý hněv působí na mladé chlapce mnohem hůř, než neovladatelné běsnění a hysterický řev. Rauco se však ani nezachvěl, což ho rozzuřilo ještě víc.
„Vím Magistře,“ špitl chlapec a sklonil hlavu. „omlouvám se Magistře.“ Sklonil zrak.
Masgister vyrazil dlaní kupředu, aby chlapce uhodil. Ten však jeho ránu zablokoval, jakoby se po něm ohnalo tříleté dítě.
Vousatý Cer stiskl rty: „Nyní dáš ruce k tělu. Udeřím znova. Nepohneš se a necháš mě tě udeřit. Rozuměls?“

„Ano Magistře,“ sklonil ruce a v tu chvíli přišla rána...

[Czepulda]

Ozvalo se tiché klepání na dveře. Po chvíli další.
„Vstup,“ zvolal Magister Cerebus a zvedl hlavu od hlášení. Dovnitř vstoupil Rauco, sotva dvanáctiletý chlapec. Jeho věk neví nikdo, ani on to neví pořádně. Byl přiveden do chrámu ještě jako nemluvně, kdy ho řád odkoupil od jeho zoufalého otce, který zkrachoval jako mnoho obchodníčků přicházejících do království za výdělkem. Nic ze svého minulého života nevěděl. Jen to, že byl otcem prodán za sto grešlí a už se o něj nikdy nezajímal. Nevadilo mu to, prostě nad tím nepřemýšlel. Vychovaly ho milosrdné sestry Juaniny a když byl schopný mluvit a chodit, byl předám Magisterům do výchovy.
Uplynulo několik let od doby co si ho Vousatý Cer všiml. Rauco sám netušil proč. Vousatý Cer byl pro něj rozporuplnou osobností v jeho životě. Nenáviděl ho za jeho krutost a nenávist (ve skutečnosti to byl určitý druh zvrácené péče, ale mladý chlapec to neměl šanci poznat a pochopit) a zároveň mu byl vděčný za výuku a jeho mentorování, které chlapci poskytoval.

Oči mu sotva přivykly šeru v komnatách Magistera a očekával s napětím, co tam nalezne. Sám věděl, že Magisteři mohli mít naproti chlapcům osm osobních věcí ve vlastnictví, zatímco acolythům bylo jakékoliv vlastnictví předmětů a zemských statků přísně zakázáno. Proč jich je zrovna osm nevěděl a nikde to vysvětleno nebylo. Ač věděl o tomto pravidle, očekával něco víc, než jen spoře zařízenou místnost nasvícenou intenzivně jen nad velkým stolem v levé části místnosti. Na stole ležela mohutná mapa s různě rozestavěnými taktickými figurkami.

„Na stole máš cvičení,“ promluvil, po chvíli, co chlapce nechal přivyknout šeru částečně způsobenému špatným osvětlením a částečně dýmem z fajfky.

„Dvacet minut,“ štěkl přísně a sklonil hlavu zpět k hlášení. Rauco přešel ke stolu a prohlédl si mapu. Za patnáct minut vzhlédl a natáhl dlaně před sebe. Byl hotov. Vousatý Cer odložil lejstro a pomalu k němu přešel s obuškem v ruce. Trvalo dalších deset minut, než si prohlédl mapu. Přiletěly dvě tvrdé rány na chlapcovi ruce a ten sotva hnul brvou.

„Bitevní plán to je přímo geniální,“ vzhlédl k němu Magister a uštědřil chlapci další ránu obuškem, když v jeho tváři zahlédl výraz spokojenosti. „Ale tvá pýcha a arogance tě dovede do záhuby. Příliš riskuješ,“ vyprskl a podíval se na krvácející ranku na chlapcově nártu ruky. „Učiň pokání a přidej si pět motliteb Laskavé Sintrii.“

Chlapec kývl a vykročil k odchodu. Jeho následujících pět hodin nebude mít s modlením nic společného. Bude cvičit extrémně těžké chvaty spojené s rytmem právě této motlitby. V duchu se rozloučil s dnešní večeří a vyrazil na nádvoří, aby v rozpáleném písku po celodenním pařáku smísil svou krev s potem.

[Czepulda]

„Nechceš mi něco říct?“

Tato otázka dnes zazněla už potřetí a Rauco ztrácel své původní odhodlání mlčet. Přeci jen, kdyby se Vousatému Cerovi přiznal, možná by ho ochránil.
Okamžitě z hlavy tyto myšlenky zapudil. Stáhne tě z kůže, ani nemrkne zněl mu v hlavě varovný hlas, jež ho tolikrát zachránil

„Ne Magistře,“ udržel si svůj ledový netečný pohled ve tváři, i když Strážce Hodnot napravo od Magistera pozvedl napůl pobaveně, napůl obdivně obočí. Strážce Hodnot měl Rauco vždy radši. Nepodíleli se přímo na výuce acolythů, tudíž od nich nezažil žádnou surovost a nepříjemnost. Byli přímí nadřízení Magisterů a na každého Strážce spadali tři magisteři. Zase ta pevně stanovená čísla, která Raucovi nikdy nedávala smysl. Ještě že mu neříkají kolikrát za den si má uprdnout, pomyslel si.

„Dostal jsem zprávy, že se někdo z acolythů dostal do přítomnosti s dívkou. Z chudinské čtvrti!“ Magister Cerebus nepozvedl hlas. Mluvil jeho tak oblíbeným tónem milého strýčka, z kterého čišel ledový chlad. Usmál se. Nebyl to ovšem veselý úsměv.

„O tom nic nevím Magistře,“ zalhal Rauco. Veskutečnosti o tom více než kdokoliv jiný. To on byl ten „acolytha někdo,“ který se sešel s Filií, holkou ze sirotčince. Vloupala se do západní části chrámu, kde Rauco zrovna cvičil. Vyvolala v něm krajně neznámé pocity. Přeci jen bylo to jeho první setkání s osobou jiného pohlaví krom milosrdných sester Juaniných.

„Ženy jsou co?“ pozvedl Magister hlas.
„Rejdištěm Astarotha, pána Temných zahrad,“ odpověděl mladík tonem, který nenechal nikoho na vážkách, že je to naučená fráze a prostě ji odříká, když musí. Magister to ignoroval a zkoumavě si ho prohlédl. Kdyby jen uměl číst myšlenky (čemuž Rauco dlouhá léta věřil a obával se toho i teď), nejspíš by zahlédl v duši chlapce, který se tvářil za všech okolností netečně a usmíval se jen zřídka, zmatek a rozčarování. Filia byla něco pro něj zcela éterického a posvátného. Choval k ní čistou úctu a dokonce zprvu pocítil i ztrach, který však zmizel, když ustavičně přemýšlel nad tím, jak taková ustrašená ušmudlaná hnědovláska může být nástrojem Astarotha. Ne že by se tento mladý mnich tehdy zamiloval. K tomu zažil příliš málo empatie a znalostí v tomto směru za svůj život. Spíše získal tichou úctu k ženskému pohlaví.

„Bratře, monachus acolytha má své povinnosti,“ začal tiše Strážce hodnot. Magister si nedovolil mu opanovat. „Musí připravovat Septimu. Brzy složí svůj první slib. Oddanosti, že?“ pohlédl na mladíka a bodře se usmál.
„Ano Strážce,“ odpověděl s lehkým úsměvem, který mu unikl. Magister to viděl. Rauco sklopil zrak. Věděl, že ho tento úsměv bude ještě bolet. Neusmál se snad proto, že by chtěl projevit k Strážci nějaké emoce, ale protože věděl, že Mistr Takku, Strážce vědomostí, který před ním právě stál, se brzy stane jeho Superionem, novým mentorem a pánem jeho života na dobu dvou let.

Magister to s nelibostí sledoval. „Má své povinnosti i zde, Strážce. Mluvili jsme o tom spolu.“
„Jistě,“ přitakal s vřelým úsměvem, který Magistera tak rozčiloval. „Jsem si toho vědom a budu ti monachuse poskytovat jak jen to bude možné.“
„Jsi příliš laskavý, Strážce,“ pronesl Vousatý Cer tonem, který by i idiotovi dal najevo, že to je pro něj stále málo. Strážce to buď nevzal na vědomí, nebo byl příliš chytrý na to, aby se nechal vyprovokovat k hádce. Otočil se a tiše se s oběma rozloučil. Vyšel z Velké knihovny a zabočil ke křídlu určenému pro Strážce hodnot, jež nepobývají zrovna v Petronice, ale zde v chrámu.

Rauco cítil jemný poryv větru a věděl co se stane, ještě předtím než dostal ránu do zátylku. Byl by se ji býval velice snadno vyhnul, ale proč? Trest by přišel mnohem horší. Otočil se na Magistera a zvedl se mu žaludek, když schytal další z ran do žaludku.
„Ty drzé štěně,“ rozčílil se Magister a sledoval chlapce, jak bezmocně zvrací žaludeční šťávy na podlahu. Oběd zmeškal, když musel Vousatému Cerovi přepisovat svaté svitky.

„Omlouvám se Magistře,“ omlouval se. Nevěděl za co.
„To že se chceš vyhnout svým povinnostem, ti jen tak nepomůže!“ Magister přímo zuřil. Jen on věděl proč. Měl s chlapcem plány, které nikomu nikdy nevyjevil.
„Ano, pane,“ šeptl a stále bojoval se závratí a dávivým instinktem.
Magister se otočil na podpatku a vyrazil na druhou stranu z knihovny, než Strážce Hodnot.

„Ukliď to,“ sykl ještě za sebou, než zmizel v tmavé chodbě.

[Czepulda]

Svíce se zatřepotala v jemném vánku. Rauco pohlédl ke vstupu do Velké knihovny, aniž by pohnul hlavou. Vešel Danius, o pět let starší chlapec- taktéž acolytha.
„Hej, démonní levobočku!“ zvolal na něj tak, aby to slyšeli všichni chlapci okolo, ale k Mistru Takku aby se to nedoneslo. Ten hledal o třináct regálů dál spisy Aasimara Treoie. I kdyby Danius mluvil jeho zvučným tenorem, stěží by se to ke stařičkému Strážci Vědomostí doneslo.

„Co děláš?“ pronesl nenuceně a sedl si Raucovi do práce. Pět hodin práce bylo neodvratně pryč.Tázaný vzhlédl ke svému dlouholetému tyranovi. Otevřel ústa, aby odpověděl.
„Nenamáhej se,“ předběhl ho Danius. „Poznám Takkave!“ přejel prstem po růžku hedvábí, na kterém seděl. Raucovi se ve tváři neobjevila jediná známka rozhořčení. Jen jeho klidný vyrovnaný výraz- maska, kterou nosil vždy a za všech okolností s sebou. Ve skutečnosti své pocity držel hluboko za ledovou zdí, kterou ve svém nitru za dlouhá léta vybudoval za pomocí slz ponížení a bolesti. Cítil se teď mizerně (ale okolí to nemělo šanci poznat), jeho první z Takkave, se kterým došel tak daleko je zničeno.
Nad tímto seděl shrbený už pátou hodinu. Jemné hedvábí natažené v bambusovém rámu sloužilo jako plátno pro malíře. Chlapec nanášel na hedvábný obdélník jemným štětcem z králičích chlupů barvu, kterou celou noc vyráběl z koptu a tinktury z rostlin. Ta, jak si všiml, právě zmizela ve spárech kamenné podlahy, když ji Danius shodil zdánlivě neopatrnými pohyby.

„To mě mrzí Démonní levobočku,“ zopakoval znova hanlivé označení, ač nevěděl, co přesně znamená a zatvářil se naoko omluvně. Tento termín zaslechl od zlých jazyků z řad Magisterů, kterým nešlo přes jazyk jméno, které v Elfštině znamená „Démon.“ Takto neopatrně jej pojmenovali rodiče a Rauco byl za jejich chybu náležitě týrán a ponižován. Ostatně, jak se sluší a patří – za cizí chyby platíme nejvíce.


Rauco neodpověděl. Sledoval rozsedlý bambusový rám, ve kterém vznikalo před chvílí ještě umělecké dílo (sám by ho tak ale nenazval ani zdánlivě). Takkave má svá přesná kaligrafická pravidla. Je to umění z Východní Sorreje, kde elfové vynalezli v Tinaiwu tak složité písmo, že jen oni a část učenců z celého světa mělo možnost s ním psát. Samo o sobě je uměním každý symbol tohoto písma a tak vzniklo Takkave. Každý symbol má jasně definovaný směr tažení, intenzitu nanešení a tloušťku barvy, i její čas schnutí. Pokud se jen jedna z těchto okolností minimálně změní, symbol získá rozdílný význam.
Pokud se tyto symboli nanesou na hedvábný obdélník látky posvěcené kněžími, mohou symboly fungovat mocněji, než runy. Říká se to. Rauco to ovšem už nezjistí. Alespoň ne s tímto takkave.
„Mluvím na tebe,“ starší acolytha uštědřil mladšímu pohlavek, až to na vyholené lebce mlasklo. Rauco vzhlédl, až Dainus znejistěl. Pak se usmál a spojil prsty před hrudí do podoby oka. „Odpusť, byl jsem zahloubán do myšlenek Dainusi,“ pronesl klidně. To jeho soka dopálilo. Vyskočil na nohy.
„Myslíš že si dokonalej? Ty Démonní levobočku. Bastarde!“ zvolal a zatvářil se vítězoslavně, když zahlédl v Raucově obličeji výraz překvapení.

Jak měl ale v dalších vteřinách zjistit, nedotkla se ho jeho slova, nýbrž ho překvapil Strážce Bojových umění, jež se za Dainusem objevil.
Zbytek večera strávil Dainus na cvičišti s Raucem, jehož rány byly mnohem přesnější jak jeho a v rychlosti se mu také nemohl vyrovnat. Ač byl starší.
Trýznitel toho večera odcházel do cely jako spráskaný pes a týraný si užíval pocit triumfu. Ne na dlouho, za jeho zády se objevil Vousatý Cer.
„Tvá pýcha je hříchem,“ šeptl a přehodil chlapci pytel přes hlavu. Rauco ještě cítil ostrý konopný provaz, jak se mu zařízl do zápěstí a roztrhl kůži, než dopadla rána obušku do spánku.

[Czepulda]

Rauca probrala bodavá bolest na spánku. Otevřel oči a strup od zaschlé krve mu bolestivě popraskal. Se zatnutými zuby se pokusil posadit. Měl svázané ruce.

„Už jsi vzhůru výborně,“ ten hlas patřil Vousatému Cerovi.
„Magistře,“ zahuhlal. V ústech měl sucho a rty popraskané. Když promluvil, objevily se mu na nich pramínky krve. „Co se to..?“
„Ticho,“ štěkl Magister a udeřil chlapce do hrudi vycházkovou holí. Ten jen tiše přivřel oči, když se mu do nich vedraly slzy bolesti.
„Jsi tu, abys pokračoval v další zkoušce,“ zahučel a v hrubě otesané jeskyni, kde se nacházeli, se vrátila ozvěna.

S hrubým škubnutím chlapce zvedl na nohy a podržel ho, než přešla závrať. Rozvázal mu ruce.
„Na stole máš cvičení,“ řekl jen a poodešel do zadní části jeskyně, která byla zakrytá těžkým rudým závěsem. Rauco přešel ke stolu podle pokynů a pohlédl na jedinou knihu položenou na dubové desce. Nechápavě vzhlédl, ale žádné rady se nedočkal. Otevřel ji a přejel rukou po vazbě. Samotná kniha ho znervózňovala a budila v něm nepříjemné pocity. Vazba byla, z pro něj neznámé, černé kůže a suchými prsty ji ohmatal. Dal si pozor, aby na knihu nekapala krev, která mu tekla snad z celého obličeje.

Pochopil, že jde o překlad. Pustil se do práce a hledal smysl v symbolech a napínal svou unavenou mysl. Bylo mu jasné, že žádný klíč ani radu nedostane. Kdyby někdo tu knihu dokázal přeložit, nedával by to Magister jemu.

Po necelých třech hodinách dostal čutoru s vodou a suchý chléb. Měl obrovský hlad a rychle se najedl. Pokračoval okamžitě v práci, ale v jeho mysli se začalo budit neblahé tušení.

Brzy pochopil, co drží v ruce. Byla to Libra Aranea. Grimoár kněží oddaných Pavoučnici. Okamžitě knihu zaklapl a ucukl rukama, jakoby se popálil. Pochopil, z čeho je ta vazba. Z drowích kůží.
„Magistře,“ vzhlédl do očí jeho mentorovi a chystal se protestovat. Ten nebyl překvapen. Ostatně se proslavil jeho taktickým uvažováním a řešením všech problémů, ještě dřív, než přišly. Byl připraven. Odtáhl tlustý závěs, který skrýval osobu, nebo přesněji dívku, sedící se svázanýma očima a ústy na židli uprostřed pentagramu.
„Víš co to je?“ nečekal však na odpověď. Chlapec nemohl mít takové vědomosti, aby poznal pentagram Krvavé pomsty. „Pokud zemřu, zemře. Pokud neuděláš, co chci do deseti hodin. Zemře. Rozumíš?“
Rauco neschopný slova sledoval dívku ve smrtelné pasti. Poznal ji. Byla to Fillia, dívka kterou potkal dávno v západní části chrámu. Rozbušilo se mu divoce srdce.

Magister znervózněl, když na chlapcově tváři nenašel nic jiného než ledový klid. Nevěděl na co myslí a to ho děsilo. Obával se neúspěchu svého plánu. Rauco však hned promluvil: „Rozumím,“ sklonil zrak zpět ke knize, dál nic neříkal a pracoval.

Trvalo to bezmála další čtyři hodiny, než přišel na klíč jazyka, kterým byla kniha napsána. Další hodinu, než se odhodlal začít překládat.

Namočil brk připraven opisovat. Zastavil ho však vlídný a vyrovnaný hlas.
„Zadrž, chlapče,“ v ústí jeskyně stál Mistr Takku. Strážce Hodnot, jeho Superior. Rauco ztuhl a nehýbal se. Magister okamžitě přešel blíž a postavil se mezi Rauca a dívku, která bolestně koulila očima a občas bylo vidět jen bělmo. Z uší jí vytékala tmavě rudá krev.

Na chvíli jakoby se čas zastavil. Sledovali se navzájem. Pak promluvil strážce hodnot.
„Porušil jste své přísahy Cerebusi, budeš na místě zabit. Strážci již rozhodli. Neopustíš tuto jeskyni“ neoslovil ho jeho titulem. Všem bylo jasné, co to znamená. Ve tváři se mu ale objevil vítězoslavný úšklebek.
„Neporazíte mně Strážce. To víte moc dobře. Jste starý a strávil jste celý život ponořený ve vědomostech,“ zasmál se. Nebyl to veselý úsměv.
„Já ne,“ promluvil klidně a těkl pohledem na Rauca. „Ale on ano,“ řekl při pohledu na chlapce. Bývalý Magister nervózně couvl. Strážce kývl chlapci a šeptl: „Deos postulat!“

Rauco sevřel rozechvělé ruce. Pohlédl na dívku a ucouvl, zakroutil hlavou. Magisterovi se na ústech objevil potěšený úšklebek.
„Deos postulat!“ zaznělo za ním znova, když promluvil Strážce hodnot.

Rauco vykročil kupředu k magistrovi. Věděl, co bude dívku stát tento příkaz, začal odříkávat v duchu motlitbu a vystřelil pravou rukou k Magisterovi. Tomu se začali nehybně pohybovat rty, vyhnul se a prováděl společně s Raucem ve smrtícím tanci Ocul es, bojové umění mnichů.
Magister námahou začal motlitbu odříkávat nahlas. Rauco se přidal.
„…tak ticho zavládlo údolím,“ zněl dvojhlas v jeskyni. Strážce hodnot mlčky stál a sledoval souboj.
„…Královna Démonů, shlíží v dál,“ Magister skončil sloku o půl slova později jak Rauco. Musel začít ustupovat.
„… Pane, s temnotou zápolím,“ Rauco dokončil sloku o celé slovo dřív. Magister vykulil oči a pokusil se zastavit ránu.
„..tak povstaneš, Nebeských sfér král.“ Dokončil Rauco už sám. Pod ním chroptil Magister a z jeho těla vyprchával život po posledním smrtícím úderu.

„Deos postulat,“ řekl Strážce a dotkl se chlapcova ramene. Ten tiše stál a se slzami v očích sledoval nehybnou dívku.
„Deos postulat,“ zašeptal tiše a sklonil zrak.